Browse By

PROMLUVA Z 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (C) – STUDNA

Nebudeš se již nazývat „opuštěná“ a tvá zem „osamělá“… Tak to říká v dnešním prvním čtení Bůh skrze proroka Izaiáše.

Opuštěnost, osamělost – to všecko můžeme prožít ve svém životě. Zvlášť ve stáří, anebo i dřív, když děti „vylétnou z hnízda“, zvlášť když potom třeba jeden z manželů ovdoví. Anebo člověk klidně i může být obklopený lidmi, a přesto může prožívat vnitřní samotu, prázdnotu.

Tak je dobré vědět o Boží přítomnosti. Proto jsme tolik o ní uvažovali v době vánoční. A nejenom o té přítomnosti Boží v lidském těle Ježíšově kdysi, ale také o té Boží přítomnosti dnes – zvláště v Eucharistii, a jak jsme si řekli minule, také v našem srdci. Od chvíle křtu je Bůh přítomný v srdci člověka, který mu chce patřit.

Vzpomínám si na jednu dívenku z jedné mé bývalé farnosti, kterou jsem kdysi pokřtil, když jí bylo asi 9 let. Krátce po tom křtu měla pak letět do Ameriky a měla určitý strach. Když se potom vrátila domů, tak mi vypravovala, jak si v letadle pořád dělala na sobě křížky, a připomínala si, že je Boží dítě, že patří Pánu Bohu. Jak to bylo pro ni důležité… A je to důležité i pro nás. A nejenom ve chvílích opuštěnosti, nejenom ve chvílích ohrožení…

Říkali jsme si minulou neděli, že abychom objevili Boží přítomnost ve svém nitru, musíme k tomu sestoupit. Tak jako sestoupil Ježíš z nebe na zem, tak jako sestoupil Zacheus z toho stromu, z té roce pozorovatele, tak jako sestoupil do svého nitra svatý Augustin, tak musíme i my sestoupit do svého nitra.

To sestoupení může mít někdy velmi jednoduchou podobu: Mohu večer zapnout zprávy, potom se podívat na nějaký pěkný film, ale mohu také být s Bohem ve svém nitru v modlitbě. A nejenom večer. A nejenom ráno. Jestli chci prožívat Boží přítomnost, tak vůbec nejde jenom o to pomodlit se trošku ráno a trošku večer a pak 12 hodin žít mimo kontakt. Právě ten kontakt, takové ty momentky ztišení, usebrání, sestoupení do sebe, ponoření se do Boží přítomnosti – ty jsou moc důležité. Nejenom žít s mobilem v ruce a se zprávami. Kdybychom tolik času, co mobilu, věnovali kontaktu s Bohem, to by se nám žilo v Boží přítomnosti!

A možná, že to naše sestoupení bude vyžadovat ještě víc. Zkuste si představit člověka, který koupil dům, opravil fasádu, opravil vnitřek a pak na zahradě objevil starou studnu. Studnu, která už dávno byla zasypaná listím, kamením, odpadky. A ten člověk si s tím dal práci, studnu vyčistil, vyčistil ji od kamení, od listí, od odpadků. A teprve tam někde v hloubce, pod nánosem toho všeho, pak našel čistou vodu, daleko chutnější, než je ta chlorovaná z vodovodu.

Ta studna – to je lidské srdce. Možná máš ve svém životě hotovou fasádu, možná máš nějak uspořádaný ten vnitřek. A možná, že dneska objevíš i tu studnu. A možná objevíš, že i v ní jsou odpadky, kameny, balvany, těžké věci. Psychoanalytici říkají, že čím hlouběji člověk ve svém nitru půjde, tím hroznější věci může objevit: křivdy, zahořklosti, zranění, věci za které se stydíš… Možná ano. Ale když je objevíš a vyhážeš, tak se dostaneš ještě hlouběji – ještě hlouběji, než je tvoje ubohost, a tam objevíš ten svěží pramen Boží přítomnosti. Vodu, která se dá pít. A za to to úsilí stojí.