Při půlnoční mši svaté jsme uvažovali nad svatým Františkem z Assisi, jak chtěl nejenom slyšet o Ježíšově narození, ale toužil i vidět a prožít. Jeskyni upravil jako kapli, nechal tam postavit jesle naplněné slámou, nechal tam přivést vola a osla a pozval tam v noci vesničany a za světla loučí tam četl z evangelia pasáže o Ježíšově narození.

Slyšel jsem taky o nějakém kardinálovi ze 17. století (jméno jsem bohužel nezachytil): Chtěl napsat Ježíšův život. Ale asi začal pozdě. Když zemřel, tak skončil u Ježíšova vtělení a narození. Tolik o tom narozjímal, že dál se ani nedostal.

I my dneska stojíme nad tajemstvím Ježíšova vtělení a narození. Slavíme jeho historický příchod v těle na tento svět. I při půlnoční mši svaté jsme si říkali: To je dobré si stále připomínat, že neslavíme pohádku, neslavíme legendu, slavíme historickou přítomnost Ježíše na tomto světě. Historickou přítomnost doloženou tolika historickými prameny. Bůh se stává na tomto světě fyzicky přítomný skrze své lidství. No ale co my s tím? Samozřejmě: Z historického hlediska je toto tajemství minulostí. Ale i když toto tajemství historicky už bylo, tak reálně je stále přítomné! Od chvíle Ježíšova vtělení a narození Ježíš nepřestává být fyzicky přítomen na této zemi: Napřed v obyčejném lidském těle a nyní v Eucharistii.

To je podstat Vánoc: Boží přítomnost v tomto světě. Nic míň! Vždycky znovu si máme uvědomit: Bůh je přítomný v tomto světě. Důležité je, abychom byli přítomní my. Abychom byli „při-tom“. Bůh tu není proto, aby nám komplikoval a ničil život a činil ho nesnesitelným. Toto Děťátko je křehké. Stejně jako Ježíš v Eucharistii je křehký. Ale má velkou moc. V evangeliu jsme slyšeli, že těm, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Ježíš má moc dát mi srdce dítěte. Ježíš má moc dát mi schopnost odevzdat se do Božích rukou, jako on se odevzdal do rukou Josefa a Marie. Včera jsme uvažovali nad tím, že můžeme Krista přijmout do svých prázdných dlaní. Ale můžeme to udělat i opačně: My se můžeme položit do těch Božích rukou a prožívat radost, že jsme milováni, tak jako je dítě milováno svými rodiči. A žít z jeho lásky. Tak jako dítě žije z lásky svých rodičů. A ne mít všecko pod kontrolou. Žít z jeho lásky. Tak jako dítě žije z lásky svých rodičů. Žít z lásky Boha, který je přítomný. Měli bychom se svatým Františkem prosit o vytržení nad tímto tajemstvím. A to je jenom začátek!

Svatý Jan od Kříže v jednom svém díle říká, že Kristova tajemství, to je jako když jdeš do jeskyně, kde najdeš poklady, ale taky tam najdeš vchod do další jeskyně, pak do další, do další, do další. Vždycky máme dál co objevovat. Tajemství Vánoc – to je jenom začátek!

Takže neslavíme dnes jenom historii. Tu taky! Ale slavíme přítomnost! Slavíme Boží přítomnost ve světě. I tu aktuální. Tady a teď. Ale tajemství Vánoc – to je jenom ta jedna jeskyně. Ale v ní je vstup do další, a pak do další, do další, do další. Možná už jsme z těch Ježíšových tajemství něco objevili. A když nám na tom bude záležet, objevíme víc. Protože Kristova tajemství jsou nevyčerpatelná…