K Vánocům nepochybně patří koledy, patří k nim evangelium o historickém příchodu Krista na tento svět. To je dobré si stále připomínat, že neslavíme pohádku, neslavíme legendu, slavíme historickou přítomnost Ježíše na tomto světě. Historickou přítomnost doloženou tolika historickými prameny. Ale také už téměř 8 století k Vánocům patří betlémy.

Možná bude dobře si připomenout, jak vlastně Betlémy vznikly. To je známá poučka pro pedagogy, že děti z toho, co slyší, si zapamatují jenom něco. Daleko víc si zapamatují z toho, co vidí. A nejvíc si zapamatují z toho, co si vyzkoušejí a co prožijí. A tak i ve 13. století sv. František z Assisi chtěl nejenom slyšet evangelium o Ježíšově narození. Ale chtěl ho i vidět a nějak prožít. A tak v roce 1223 na Vánoce jednu jeskyni upravil jako kapli, nechal tam postavit jesle naplněné slámou, nechal tam přivést vola a osla a pozval tam v noci vesničany a za světla loučí tam četl z evangelia pasáže o Ježíšově narození. No a pak zvláště v 16. století se jezuitský řád zasloužil o šíření betlémů v té podobě, jak je známe i my.

V našich kostelech jsou betlémy nedílnou součástí každých Vánoc. A protože tyto betlémy v našich kostelech často bývají někde u bočních oltářů nebo v bočních kaplích, mají v některých kostelech zvyk v době vánoční i před oltář položit alespoň jesličky s figurkou Ježíška, abychom měli před očima, co slavíme.

Krásný tradiční betlém máme na bočním oltáři i my, ale já chci dnes vaší pozornosti svěřit poněkud netradiční výjev betléma, který máme zde u oltáře vpředu. Je to vlastně nástěnka, která rodiny s dětmi provázela celým adventem. Je na ní kruh – ten symbolizuje naši zemi. Kolem té země jsou výstřižky z novin. V novinách často nacházíme zprávy o mnohém tom bolavém v tomto světě. Na zeměkouli leží lidské dlaně. Po celý advent ty dlaně byly prázdné. Říkali jsme si s dětmi: Mohu ty dlaně sepnout k modlitbě nebo mohu svýma rukama pomáhat a dělat dobro a tím vším překrývat ty bolavé věci ve světě. Děti se o to snažily a za všechny ty skutky dobra přes ten novinový papíry připínaly různé barevné symboly. Symboly skutečně vykonaného dobra, které skutečně překrývalo zlo a dělalo svět krásnějším.

Všímal jsem si, že alespoň některé dospělé na té nástěnce nejvíc zaujaly ty prázdné dlaně. Dnes už se v těch prázdných dlaních objevil výjev narozeného Ježíše. A my jsme si při odpolední mši svaté dnes říkali: Ano, můžeš ruce sepnout k modlitbě, můžeš svýma rukama dělat dobro, ale zvlášť tam, kde v tom nejširším smyslu slova cítíš prázdné dlaně, tam je můžeš nastavit a můžeš do nich přijmout Krista a nechat i jeho – a především jeho! – aby naplňoval to prázdné, aby řešil to těžké, aby doplňoval to, co my neumíme, na co my nemáme, a co zároveň někdy tolik a tolik bolí.

Ty prázdné dlaně – to mohou být ty jesličky pro Krista. Ty naše prázdné dlaně. Můžeme si tu nástěnku po mši svaté třeba vyfotit a odnést si ji takto domů jako „svůj“ betlém pro letošní Vánoce. Ale můžeme třeba i fyzicky nastavit ty svoje prázdné dlaně. Ať už teď při mši svaté nebo třeba doma při modlitbě. Nastavit ty dlaně jako znamení svého očekávání. Do prázdných dlaní Bůh dává svého Syna.

A když o tom nejenom uslyšíš, když to nejenom uvidíš, ale když to i prožiješ, tak si to zapamatuješ a zatoužíš po tom znovu.