Browse By

PROMLUVA ZE 4. NEDĚLE ADVENTNÍ (C) – VYDAT SE NA CESTU

Dnešní evangelium bývá někdy nazýváno „evangeliem žen“. Slyšíme v něm o dvou ženách. Slyšíme o Panně Marii a její tetě Alžbětě. Ale nejsou tam jenom ženy! Jsou tam i muži, byť tedy hodně maličcí: Ježíš a Jan, kteří jsou ještě pod srdcem svých maminek.

Možná je lepší tento úryvek nazývat evangeliem setkání. Setkání, která překypují radostí. Mariino setkání s Alžbětou je vlastně úvodem do toho překrásného Mariina chvalozpěvu Magnifikat (Velebí má duše Pána). O svatém Janu Křtiteli pak slyšíme, že při tomto setkání se dítě radostně pohnulo v lůně své maminky. Raduje se i Alžběta. A zdroj té radosti? Prostá přítomnost Ježíše. A právě na toto nás má připravit advent. Má nás připravit na radost Vánoc. V čem je skutečná radost Vánoc? Není v dárcích, není ve vánočním sentimentu. Je v přijetí prosté Ježíšovy přítomnosti. Ježíšovy přítomnosti v tomto světě, Ježíšovy přítomnosti v našich životech.

Ale vraťme se ještě kousíček zpátky: Kde mají ta radostná setkání, která jsou zachycena v dnešním úryvku evangelia, svůj počátek? Na začátku toho úryvku čteme, že Maria se vydala na cestu. To vydání se na cestu má u Lukáše teologický význam! Vydat se na cestu znamená kráčet podle Božího plánu. To udělala Maria. Ona celým svým životem a zvlášť od chvíle zvěstování se vydávala na cestu – kráčela podle Božího plánu. A tam je počátek tohoto radostného setkání.

A to je výzva adventu: Vydat se na cestu. Vydat se na cestu, abychom mohli prožít radost Vánoc – radost z prosté Boží přítomnosti v tomto světě a v našich životech.

Vodítkem k tomu nám může být třeba i svatý Jeroným. P. Elias Vella v jedné knize připomíná epizodu z života sv. Jeronýma, jak někdy kolem Vánoc uviděl Ježíše a Ježíš mu říká: „Jeronýme, dej mi dárek k narozeninám!“ A Jeroným říká: „Pane, co Ti můžu dát? To nejvzácnější, co nám, a na čem jsem dlouho pracoval, to je překlad Písma svatého. Vezmi si ho, vezmi si práci za všechna léta strávená překládáním. Jsem ochoten i spálit toto celé své dílo.“ Ale Ježíš mu říká: „Ne, Jeronýme, díky za Tvoji velkorysost, ale toto od tebe nechci. Já chci něco jiného.“ A Jeroným říká: „Tak Pane, jestli chceš, tak Ti daruji svůj život. Vezmi si moje zdraví, vezmi si můj život. Vezmi si, co chceš!“ A Ježíš mu říká: „Jeronýme, všecko, co mi chceš dát, to už mi dávno patří. Dej mi něco, co je jenom tvoje!“ A Jeroným se ptá: „Pane, ale co to je? Co je jenom moje?“ A Ježíš mu odpovídá: „Dej mi svoje hříchy. Ty jsou jenom tvoje!“

A to je cesta k radostným Vánocům a vlastně k celému pokojnému životu. Víme, jak těžko se žije, když člověka tlačí svědomí a jak útěšné je slyšet: „Synu (nebo dcero), odpouštějí se ti hříchy!“ Jaký pokoj, jakou radost to přináší do srdce!

Alžběta se v tom dnešním úryvku evangelia ptá: „Jak jsem si zasloužila, že Matka mého Pána přišla ke mně?!“ Nezasloužila! Ona jenom přijala Ježíšovu a Mariinu přítomnost. A to bylo zdrojem její radosti. Tak ať je to zdrojem i té naší pravé nejen vánoční radosti: Vydat se na cestu, rozhodnout se kráčet podle Božích plánů, dát Kristu svoje hříchy, přijmout prostou přítomnost Ježíše v Eucharistii v mém srdci a pak už jenom prožít radost setkání. To je výzva 4. neděle adventní…