Browse By

PROMLUVA Z 2. NEDĚLE ADVENTNÍ (C) – NEODNÍMEJ NÁM SVOJE SLOVO!

Vnímáte to, jakým slavnostním způsobem evangelista svatý Lukáš popisuje příchod Jana Křtitele? V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku… (a pak jsou tam jmenováni všichni tehdejší představitelé moci), uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův…

Ono to slavnostní podání má svůj smysl! Tehdy Bůh dal lidem proroka po dlouhých 400 letech! Posledním prorokem před Janem Křtitelem byl prorok Malachiáš, který působil asi 400 let před Janovým narozením. Pojďme se vrátit ještě o těch několik set let zpátky. Co se tehdy stalo, že Bůh 400 let lidem nedal proroka?

My víme, že Bůh dlouho a usilovně lidem posílal své proroky. Proč? Protože prorok – to jsou Boží ústa! Bůh k těm lidem skrze proroky mluvil. Ale lidé je nepřijímali. Proroci byli pro ně nepohodlní. Chtěli je umlčet. A když to nešlo dobrovolně, tak násilím. Téměř všichni proroci zemřeli mučednickou smrtí!

Co si musel vytrpět třeba prorok Jeremiáš, když na jednom místě říká: „Tu jsem si řekl: Nebudu už mluvit Hospodinovým jménem. Ale tu se Boží slovo stalo ohněm zavřeným v mých kostech. Snažil jsem se to snést, ale nebylo to možné.“ Ten úděl proroků byl velmi těžký…

A co s tím Bůh? Proroci byli jeho ústy. On k lidem skrze proroky promlouval. A lidé to odmítali. A právě v té době někdy kolem roku 400 před Kristem Bůh skrze proroka řekl lidem: Tak dobře. Odmítáte moje slova, tak já k vám přestanu mluvit. Chcete, abych mlčel, tak já budu mlčet a žádného proroka vám nepošlu. Až do dne, kdy sjednám se svým lidem novou smlouvu. A opravdu: Od té chvíle na dlouhou dobu Bůh umlkl a teprve až po 400 letech – na přelomu Starého a Nového zákona – poslal Bůh lidem proroka Jana Křtitele.

Nevím, jestli si dokážeme představit, jak strašné to Boží mlčení muselo být! Protože to, že k nám Bůh mluví – to je tak obrovský jeho dar! On nás vede, koriguje, povzbuzuje, brzdí ve slepých uličkách. Boží slovo – to je tak obrovská pomoc pro člověka! Ale když ho lidé nechtěli, tak Bůh umlkl. Protože ctí svobodu člověka.

Možná to trošku víc pochopíme z jednoho příkladu z přítomnosti. Myslím tady na jednu osobu, která měla svého kněze, který ji duchovně vedl. Ale stávalo se jí to čím dál víc nepohodlné, prodlužovala intervaly jednotlivých setkání, pak už to byl skoro rok, co se nesešli. Bylo to tak pohodlnější. A pak ten kněz zemřel. Jako by Bůh řekl: Dobře, nestojíš o něj, tak já si ho vezmu. A dlouho, dlouho pak hledala někoho nového, kdo by jí porozuměl a u koho by cítila, že ji dobře povede.

To je jeden z paradoxů, který můžeme prožít – a kéž bychom ho nikdy neprožili! Člověk může chtít, aby Bůh mlčel, ale když pak Bůh opravdu umlkne, může být to mlčení neskutečně těžké.

Tak Bože, díky, že k nám mluvíš! Díky, že k nám mluvíš skrze proroky, skrze slova Písma svatého! Díky za to, že k nám mluvíš i skrze ty, kteří nás na cestě k Tobě vedou. A moc Tě prosíme: Neodnímej nám svoje slovo…