Browse By

PROMLUVA Z 1. NEDĚLE ADVENTNÍ (C) – HOSPODA SVĚTA A CESTA DOMŮ

Jak nám to připomněla i píseň, kterou dnes zpíváme, „Slovo Boží jitří, hojí, těší nás i burcuje…“. Boží slovo k nám mluví různým způsobem: Někdy nás potěší, pohladí, protože to taky potřebujeme slyšet. Někdy nás burcuje, snaží se nás posunout někam dál. Jindy nás zase učí o něčem, co jsme nevěděli.

Kdybych vám teď položil otázku: Do které kategorie patří evangelium dnešní neděle? Je to velice jednoduché: V dnešním úryvku evangelia jsou všechny tři prvky.

V první třetině toho úryvku nás Boží slovo učí. Učí o událostech, které budou předcházet konci světa, učí o konečném Ježíšově příchodu. To bychom sami nevěděli.

V druhé třetině nás Boží slovo těší. Ježíš říká: Až to začne, vzpřimte se a zvedněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. Vzpřimte se – to znamená: Žádný strach! Blíží se cíl. A to už je jedno, jestli skrze globální konec světa nebo jestli skrze naši osobní smrt: Blíží se cíl! Nezapomeň na to! To je zpráva nad všechny zprávy! Víte, jak to lidé někdy říkají: „Chudák! On byl měsíc v důchodu a zemřel!“ Ale copak žijeme pro důchod? Nepřipravil pro nás Bůh toho víc?! Říkal jeden starší člověk: „Pane faráři, tomu se tak dobře věří, když je člověk mladý. Ale já se toho bojím!“ No jo…

Tak co dělat, abychom se toho nebáli? To máme ve třetí třetině dnešního úryvku. Boží slovo nás burcuje: „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím…“ Co to je ta nestřídmost a to opilství? Nemusíme myslet hned na alkohol! Hezky vysvětluje zemřelý pan kardinál Špidlík: Představte si muže, který se vrací z práce a jemu se domů nechce. Ví, že si momentálně se ženou nerozumí, ví, že prožívá napětí s dětmi. Vůbec se mu tam nechce. Bojí se. Tak se cestou zastaví v hospodě a lije do sebe všechno, co mu tam nabídnou, aby ty nervy aspoň trošku otupil… A kardinál Špidlík říká: My se tomu opilci velmi často podobáme. Náš život – to je cesta domů, cesta do věčnosti. Ale my se tam netěšíme. My se tam bojíme. Možná i proto, že mezi sebou a Bohem prožíváme nějaké napětí. Netěšíme se tam. Tak se zastavujeme v hospodě světa a lijeme do sebe všechno, co nám ta hospoda světa nabídne, abychom ten strach nějak přehlušili, abychom to napětí nějak uvolnili, abychom trošku zapomněli… Člověk potom leží ve slevových letácích místo v Bibli a těší se na důchod a na další díl seriálu a šetří na televizi s úhlopříčkou metr a půl… Těší se na to, co tady na zemi bude potom, až… Ale jednou (a možná hodně brzy!) už tady na zemi žádné „až“ nebude. Jsme na to připraveni?

A k tomu má sloužit advent, abychom nad tím přemýšleli. Ježíš dává v dnešním úryvku evangelia ještě jednu radu: „Bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“ Ano, můžeme nad tím přemýšlet, můžeme bdít. Ale také se můžeme modlit, můžeme prosit. Jestli to tak cítíme, můžeme říct: Bože, já se Tě pořád bojím. Ať se to změní! Ať Tě miluji místo strachu! Ať hledám Tebe a ne to, co bude „až“!

Ano, jsou chvíle, kdy se člověk budoucnosti může bát. I té nejzazší budoucnosti. Ale může se to změnit! A právě advent k tomu může být velkou příležitostí, ke které vás chci pozvat…