Browse By

PROMLUVA Z 33. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – VĚŘÍŠ MI? TAK SE PUSŤ!

Ježíš v dnešním úryvku evangelia mluví o zkouškách, které budou předcházet konci světa. Tehdy se má osvědčit víra učedníků. Na jiném místě (jak to uslyšíme o 1. neděli adventní) Ježíš dokonce řekne: „Až to začne, napřimte se a zvedněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“

My jsme minulou neděli uvažovali nad vírou. Říkali jsme si: Víra není jenom vědomím toho, že nějaký Bůh je. Víra není jenom zapsáním se do kolonky „náboženství“ při sčítání lidu. Víra musí být důvěrou. Opravdu věřit znamená, když je třeba, pustit se svých jistot a spolehnout se na Boha. Taková víra se ověřuje a osvědčuje ve zkouškách. Bez zkoušek si svoji víru neověříš, nevyzkoušíš!

My tuto víru vyznáváme každou neděli: Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího… VŠE-MOHOUCÍHO! Říkáme: Bože, ty můžeš všecko, ty to dokážeš, ty na to máš. Ty jediný jsi svrchovaný, ty jediný jsi Pán! Ty to dokážeš! My v tebe věříme. A když potom Pán přijme tato naše slova a žádá tuto důvěru, když žádá skutek víry, když žádá, abychom se pustili nějakých těch lidských jistot a uměli se spolehnout na něho, tak možná nejeden z nás klopí oči, protože mu možná zas až tak moc nevěříme.

Tak nemusíme myslet jenom na ty zkoušky, které budou zkouškami víry na konci světa. Můžeme myslet i na ty zkoušky tady a teď. Říkáš: Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího… VŠE-MOHOUCÍHO! Říkáš: Bože, ty můžeš všecko, ty to dokážeš, ty na to máš. Ty jediný jsi svrchovaný, ty jediný jsi Pán! Ty to dokážeš! Já v tebe věřím! Přesnější by bylo: „Já TI věřím!“ A Ježíš se tě ptá:

A věříš, že tě mám rád, i když život je těžký, i když možná právě teď prožíváš něco těžkého? A věříš, že nic z toho těžkého na tebe nedopouštím nerozvážně a bez lásky? Věříš tomu? Věříš mi?

A věříš, že mohu přivést k víře i tvoje nevěřící děti? A jsi schopný tomu věřit, i když tu změnu možná za svého života neuvidíš? Věříš, že to mohu udělat? Věříš mi?

A věříš, že tato nemoc, která třeba tady a teď vstoupila do tvého života, nevede v důsledku ke smrti, ale k životu? Dokonce k věčnému životu? A věříš, že mám moc tě posílit v této těžké situaci života a že ji s mojí pomocí můžeš zvládnout? Věříš tomu? Věříš mi?

Měli bychom si poctivě a věrně položit otázku: Jsem věřící? A je docela možné, že v různých těch zkouškách si uvědomíme, že třeba ani moc ne. Ale to je pak příležitost spolu s apoštoly vykřiknout: „Pane, věřím, pomoz mé malé víře!“ Prosme o víru. Víra je vyprositelná! Víra je přece dar!

Ano, víra ve zkouškách může růst. A může nás připravovat na tu největší zkoušku, až se zachvěje hvězdný svět našeho života. Učit se důvěřovat ve zkouškách života – to je nácvik na smrt! Nácvik na to, abych jednou uměl zemřít. Aby moje umírání bylo ochotným krokem k Bohu, kterému jsem uvěřil. Aby moje umírání nebylo vzpouzením se otroka, kterého někam vlečou, ale aby to byl ochotný krok. Ve víře, v důvěře. Víte, jak si představuji svoji smrt? Ve chvíli smrti mi Bůh řekne: „Zdeňku, věříš mi?“ A když mu řeknu: „Ano, Pane, věřím!“ tak Bůh mi řekne: „Tak se pusť!“

Ale taková víra, taková důvěra mi nespadne do klína! Takovou víru, takovou důvěru musím trénovat už tady a teď, právě v různých těch malých nebo třeba i velkých zkouškách. Neutéct od těch zkoušet. A o tu víru prosit. Protože víra je dar.