Browse By

PROMLUVA Z 32. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – DŮVĚRA TAŤKOVI

Jak si to často říkáme, tak i dnes mezi prvním čtením a evangeliem je myšlenková souvislost. Obě čtení spojuje postava vdovy a obě vdovy spojuje obrovská víra. Obě vdovy opouštějí svoje lidské jistoty a vsadí na tu největší jistotu – vsadí na Boha.

Budeme dneska uvažovat nad tím, co to je víra. Vzpomínám si na jednoho našeho profesora na Teologické fakultě. On byl známý tím, že dokázal velice razantně ze zkoušky člověka vyhodit. Někdy vyhodil i celou „várku“, která tam přišla. Ty zkoušky bývaly velice krátké: Umíš nebo neumíš a pak letíš! Tenhle profesor nám říkával: „Pánové, a budu chtít u zkoušky definici víry! Ne že mi řeknete, že víra je dar! To mi nestačí! Chci slyšet podstatu toho daru. Chci slyšet definici, co je to víra!“ A když potom nějaký bohoslovec přišel a tak nějak „lovil“ a řekl: „No, pane profesore, víra – to je dar!“ – „Tak ven!“

Jasně: Víra je dar. To je bez debaty! Ale v čem spočívá podstata toho daru? Tu definici víry, to, v čem spočívá podstata tohoto daru, nám říká Bible – List Židům: Víra je podstata toho, v co doufáme, je to pevné přesvědčení o věcech, které nevidíme.

Samozřejmě s takovou vírou se i mimo oblast náboženství setkáváme na každém kroku. Když dostanete v jídelně polévku, tak těm kuchařkám důvěřujete, že ji neotrávily. Když vstoupíte do autobusu, tak důvěřujete, že ten šofér autobus neunesl, ale že je na svém místě, že udělal zkoušky, že má řidičské oprávnění.

A to samozřejmě platí i v náboženské rovině: Víra je pevné přesvědčení o věcech, které nevidíme, které si neumíme ověřit. Samozřejmě, jak to říká žalm: „Nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha.“ Jak si to často říkáme: Dívej se na vesmír, na přírodu a přemýšlej, jestli by to všechno mohlo jenom tak náhodou fungovat samo od sebe, když jenom tak náhodou, sama od sebe se neposkládá ani průpiska! Ale víra je víc, než jenom vědomí Boží existence. Víra je víc, než jenom přihlásit se při sčítání lidu do kolonky „náboženství“. Víra je důvěra!

Možná znáte ten příběh, jak provazochodec jde po provazu, přejde z jedné strany na druhou, lidé tleskají. Pak vezme vozíček na takovém kolečku s drážkou a ptá se lidí: „Myslíte, že přejedu s tím vozíčkem i na druhou stranu?“ Lidé volají: „No určitě!“ Tak přejede s tím vozíčkem. Lidé tleskají. Pak se ptá: „Věříte, že bych na tom vozíčku z jedné strany na druhou i někoho bezpečně převezl?“ A lidé volají: „No samozřejmě!“ – „Tak pojďte někdo nahoru a já vás převezu!“ Nenašel se nikdo! Nakonec se přihlásil nějaký klučina, vylezl nahoru, provazochodec jej bezpečně převezl, lidé tleskali… A pak se toho kluka ptali: „Ty ses vůbec nebál?“ A on říká: „Ne, ten provazochodec – to je můj taťka!“

O tom je víra: Víra musí být důvěrou. Důvěrou vůči nebeskému Taťkovi. Víra musí být ochotou pustit se svých jistot a svěřit se Bohu. Tak jako to dokázali třeba rodiče za komunistů, když jim bylo vyhrožováno, že budou-li děti chodit do náboženství, tak se nedostanou do škol, nebo nebudou moct dělat kariéru. Skutečně věřící rodiče řekli: Bože, vždyť to máš v rukou ty, a ne komunisti! A jsem si jistý, že Tobě se nemůže nic vymknout z ruky. O mém životě a o životě mých dětí rozhoduješ Ty!

O tom je víra: Pevné přesvědčení o věcech, které nevidíme. Přesvědčení tak pevné, že když je třeba, tak se dokážu pustit svých jistot a plně se spolehnout na Boha. Budeme takovou víru mít?