Víte, čemu nás učí to dnešní první čtení? Vypráví o tom, jak nesnadné může být někdy porozumět Pánu Bohu, ale zároveň jak je třeba se tomu ve víře učit a vyhlížet budoucnost, kterou člověku připravil Bůh.

V tom dnešním prvním čtení Bůh říká lidem: Jásejte…, ať je slyšet váš jásot!“ To znamená: Nahlas se radujte, nahlas jásejte! Víte, do jaké situace to Bůh říká svému lidu? Říká to do situace, kde tato slova na první pohled zní jako čistá ironie. Ty lidi krátce, ale kratičce před tím postihla obrovská národní katastrofa: Přitáhli Chaldejci, dobyli Jeruzalém, spálili chrám, odvlekli ty lidi do vyhnanství. Bylo tak zle, že se zdálo, že nemůže být hůř. A do této situace Bůh říká: To bude dobrý! Jásejte, nahlas! Já se o vás postarám, já vás přivedu nazpět, já vás dovedu k vodám… To se říkalo v pouštní oblasti: Já vás dovedu k vodám, já vás dovedu na místo, kde se dá žít… Jak může Bůh říct, že bude dobře, když je tak zle a když vidíme kolem sebe jenom beznaděj?!

Abychom lépe pochopili, můžeme to překlopit do přítomnosti: Člověk jde k lékaři a vyslechne si diagnózu, při které se zachvěje. Jde domů, jak opilý. A Pán Bůh mu řekne: „To bude dobrý! Raduj se, jásej! Nahlas jásej!“ Nebo nám zemře někdo, bez koho si vůbec nedokážeme svůj život představit, a Pán Bůh nám řekne: „To bude dobrý! Raduj se, nahlas jásej!“ Nebrali bychom to jako ironii?

Problém je v tom, že my možná máme tu zkušenost, jak někteří lidé říkají: „Jó, to bude dobrý…!“ A ty víš, že dobrý to nebude. A ten, kdo ti to říká, taky ví, že to dobrý nebude… Ale když to řekne Bůh! Bůh vidí do budoucnosti a my tu zkušenost možná máme: Kolikrát Bůh i velmi bolavé věci změnil, kolikrát i z velmi bolavých věcí vzešlo něco nového, dobrého, krásného. A zvlášť ta nejzazší budoucnost, kterou Bůh člověku připravil, ta není temná! Ta je úžasná a tam je třeba se dívat.

Vyprávěl jeden můj spolužák, jak měl slavit padesátku a kdosi mu řekl: „Kamaráde, tak teď už bude jenom hůř!“ A on na to odpověděl: „Nééé! Bude líp!“ Křesťan je člověk, který ví, že má budoucnost! I kdyby ležel někde na JIP, nebo na ARO jednotce, křesťan ví, že bude líp, že to nejlepší má teprve před sebou, pokud si to teda sám nepokazí!

Kdosi hezky říkal: My pláčeme, když člověk umírá. Ale my bychom měli plakat, když se člověk rodí! Protože když se člověk rodí, tak se rodí do toho slzavého údolí, do toho místa zkoušek. Když se člověk rodí, tak nastává to, co jsme slyšeli zpívat v dnešním žalmu: Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí. Tak to prožívali chudí lidí. Sami měli málo, měli hlad a teď to obilí vynášeli z domu a dávali ho do země. Ale dávali ho do země proto, že viděli budoucnost. Přijdou však s jásotem a přinesou své snopy. Viděli ty chvíle, kdy přinesou snopy. Ano, když se rodíme, tak bychom měli plakat, protože všecko to bolavé je ještě před námi. Ale když člověk zraje k té žni a když už pomalu sbírá snopy, tam bychom měli plakat?! Copak pláčeme o dožínkách? My to někdy máme úplně přetočené!

Tak jsem vás chtěl povzbudit, abychom se nebáli dívat do budoucnosti, kterou nám připravil Bůh. Abychom se nebáli dívat i do té nejzazší budoucnosti. Ta není temná! Ta je krásná. Ano, těžkosti života poneseme. Ale zvládneme to, když náš pohled víry bude zaměřený právě na tu budoucnost, a zvlášť na tu nejzazší, kterou člověku připravil Bůh. A Bůh neklame! Zvládneš všechno, když to víš…