Minulou neděli jsme uvažovali nad tím, jak se Ježíš ptá učedníků, za koho jej lidé pokládají a pak se ptá, za koho jej pokládají učedníci. Petr odpovídá správně: „Ty jsi Mesiáš!“ A my jsme možná byli překvapeni, proč Ježíš přísně zakázal učedníkům, aby o tom mluvili. Říkali jsme si: Oni to věděli, ale nebyli s tím ještě ztotožněni. Tak co mohli lidem říkat?

A dnes můžeme být překvapeni taky. Slyšíme, že Ježíš s učedníky procházel Galilejí, ale nechtěl, aby o tom někdo věděl. Proč?

Určitě to mělo i docela obyčejný důvod. Jak říká evangelium: Poučoval učedníky o tom, že bude vydán lidem do rukou, že ho zabijí a že opět vstane. Jak se pomalu přibližovala ta chvíle, kdy měl na kříži dovršit svoje poslání, tak chtěl být s učedníky sám a chtěl se jim v klidu věnovat, chtěl do nich investovat, připravit je na ty okamžiky, kdy uvidí Krista potupeného, poníženého, zabitého. Chtěl je připravit na ty okamžiky, kdy oni budou pokračovat v jeho díle bez jeho fyzické přítomnosti v lidském těle. Možná jste to zažili i mezi námi lidmi: Když někdo je už opravdu na konci života a ví o tom, a chce svým nejbližším něco hodně důležitého říct – to bývají velice intimní chvíle. Tak i Ježíš chtěl být s učedníky trochu v ústraní.

Ale to, že Ježíš nechtěl, aby lidé o nich věděli, mělo i hlubší smysl. I o tom nám vypráví evangelium dál.

Bylo to v době, kdy lidé už viděli jeho zázraky, jeho moc. A Ježíš nestál o nějakou lacinou popularitu, nestál o ovace. Ale učedníci o ty ovace stáli! Vidíme to v evangeliu. Byla to docela „trapárna“: Ježíš mluví o tom, že bude trpět, že zemře, a učedníci si povídají o tom, kdo z nich je největší. Oni potřebovali vystavit to svoje JÁ. Oni nechtěli být planetkami, které obíhají kolem Slunce. Oni chtěli být Sluncem, kolem kterého obíhají ty planetky! A stačilo tak málo. Stačilo se s tímhle Mistrem projít po veřejnosti: My jsme učedníky, skoro ministry tohoto Divotvůrce! A Ježíš jim chce vyprávět o tolika důležitých věcech! Tak je vzal stranou od lidí, aby alespoň trochu vnímali, co jim chce říct.

Ale stejně nakonec, když se mezi ty lidi dostanou, když už jsou v Kafarnau, když jsou v domě, tak Ježíš udělá úplně šílenou věc: Vezme dítě, které v mentalitě té doby neznamenalo nic. A on to dítě postaví doprostřed – do centra pozornosti – ve společenství dospělých mužů, kteří tehdy znamenali všecko, a teď řekne větu, ze které těm učedníkům fakt muselo být jasné, že Kristu ale totálně nerozumějí. Ježíš řekne: Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá…

Ježíš se tady ztotožnil s dítětem. Z čeho žije dítě? Dítě žije z přijetí. Dítě se ještě nemohlo zařídit, dítě se ještě nemohlo realizovat. Dítě žije z přijetí a lásky druhých.

A po tom Ježíš touží. Ježíš netouží po laciné popularitě, po ovacích. Ježíš touží žít z přijetí druhých. Dokonce i tam, kde lidé chtějí vystavovat svoje JÁ, tam se Ježíš druhým úplně vydává do rukou a touží žít z jejich přijetí. Touží žít i z našeho přijetí. To je nádherné pozvání…