Browse By

PROMLUVA Z 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – VĚDĚT A ZTOTOŽNIT SE

Slyšíme v tom dnešním úryvku evangelia, že Ježíš vede své učedníky do kraje u Cesareje Filipovy. To bylo vcelku odlehlé místo. Možná je tam zavedl, aby měli prostor a čas v klidu přemýšlet nad velmi důležitou otázkou, kterou jim chtěl položit. Ježíš se ptá: „Za koho mě lidé pokládají?“ To není ta důležitá otázka! Na to se Ježíš ptát nemusel. To Ježíš věděl. A věděli to i učedníci. Ale on tím chtěl vytvořit odrazový můstek právě pro tu druhou – podstatnou a důležitou otázku, na kterou on jistě znal odpověď, ale chtěl, aby tu odpověď vyslovili i ti učedníci a aby se nad ní zamysleli. Lidé o mně říkají tak nebo onak, ale: Za koho mě pokládáte vy? To je otázka, jako když zazní rána, a pak ticho.

Petr na tu otázku odpověděl velice správně: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Možná nás překvapí, proč Ježíš v té chvíli učedníkům říká, aby o tom nikde nemluvili. Proč o tom ještě neměli mluvit? Protože oni se s tou odpovědí ještě neztotožnili. Ani Petr se s tou odpovědí ještě neztotožnil. To vidíme potom dál: Ježíš pak mluví o tom, že jeho utrpení je v díle spásy nevyhnutelné a Petr mu to rozmlouvá. A Ježíš mu musí říct tu větu: „Jdi mi z očí!“ To neznamená: „Zmiz, neřáde!“ Ale Ježíš mu říká: „Petře, nechtěj mě vést! Ty si myslíš, že víš, ale nevíš. Já jsem vidoucí. Já vidím cestu. Já vím. Jdi mi z očí. Postav se za mne a nechej se vést mnou!“

A to je ta otázka pro nás. Možná na ni taky budeme potřebovat klid a čas. Třeba dneska odpoledne nebo večer. Doma v klidu, nebo při procházce v přírodě. Za koho mě pokládáte vy? Za koho mě pokládáš ty? Kým je pro tebe Ježíš? Je pro tebe jenom tím, kdo má vždycky nějak pohotově přiskočit, když máš nějaký problém? Anebo je pro tebe Učitelem, Mistrem, Pánem, Vůdcem, Láskou? A jsi s tím ztotožněný? Jsi s tím ztotožněná?

To je zkušenost svaté Terezie Veliké, která jezdila ve Španělsku navštěvovat kláštery, které založila. Jezdívala na oslu, jak to tehdy bylo zvykem. A ona si tak cestou vždycky s Ježíšem vyprávěla, tak přátelsky. To je hezké! To byla mystička! A tenkrát strašně pršelo, vody v říčce bylo moc a ona se potřebovala přes brod dostat na druhou stranu. A jak ten osel vstoupil do té řeky, tak nějak se mu zvrtla noha nebo co, ona do té vody spadla, teď byla chudera celá mokrá, a jak se odtamtud vyhrabala i s tím oslem, tak tam seděla, celá zmáčená a říká: „Ježíši, to jsi nemohl něco udělat, abych do té vody nespadla?“ A Ježíš jí říká: „Terezie, tak za prvé: Já jsem tvůj Pán a ne tvůj podkoní. A za druhé: Ty nevidíš do budoucnosti a nevíš, čeho jsi byla uchráněna jinak. A za třetí: Takhle já jednám se svými přáteli, protože „kdo chce jít za mnou, tak vezmi svůj kříž a následuj mě!“ Ta Ježíšova cesta na kříž byla pro naši spásu nevyhnutelná. A je nevyhnutelná i pro nás! Takže žádný podkoní! Mistr, Mesiáš, Vůdce, Pán… Jsme s tím ztotožněni?

Tak ještě jednou: Kým je pro tebe Ježíš? To je otázka, kolem které člověk může prosvištět jak Pendolino a zůstat jí úplně netknutý. Nebo se jí člověk může vyhnout i záměrně, protože ví, že by to muselo mít vliv na jeho život. Jak to říkal jeden mladý člověk: „Otče, nechte mě být. Já chci zůstat tak, jak jsem…“ To je smutné! Anebo si člověk tu otázku může položit a může si na ni i správně a upřímně odpovědět. Ano, Ježíš je můj Učitel, Vůdce, Mesiáš, Pán. A pak je potřeba prosit, abych se s tou odpovědí uměl ztotožnit ve svém každodenním životě, ve svém každodenním rozhodování.

A k tomu ztotožnění se nám možná pomůže ještě jedna myšlenka: Proč nás Ježíš chce vést? A proč nás vede tak, jak nás vede? Aby nás obnovil k té podobě, jakou zamýšlel, když nás stvořil. A když tato touha Ježíšova se setká s touto touhou naší, tak se jím necháme vést…