Browse By

PROMLUVA Z 21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – MĚNÍ LIDSKÉ ŽIVOTY

V tomto ročním cyklu lekcionáře se čtyři týdny po sobě čte v evangeliu na pokračování Ježíšova Eucharistická řeč. Nám do toho minulou neděli vstoupila slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Ale dnes se k tomuto tématu vracíme – slyšíme závěr Ježíšovy Eucharistické řeči. I my jsme o minulých nedělích uvažovali nad hodnotou Eucharistie. Dnes na závěr jedno svědectví. Je to svědectví známého kněze, exercitátora a exorcisty z Malty P. Eliase Velly:

Chtěl bych vám předat zkušenost, která mě vždy znovu dojímá. Je z jedné farnosti na Sicílii. Farnost se nachází ve městě Trapani. Před lety jsem tam každoročně jezdíval vést duchovní cvičení. Vzpomínám si, že když jsem tam přijel poprvé, trochu jsem se polekal. Šlo o velmi zpust­lou čtvrť. Bylo to místo zločinu a homosexualita s prostitucí tam byly organizovány v mimořádné míře. Působila tam tehdy mafie, lidé se báli jeden druhého. Když jsem hovořil s lidmi, často jsem slýchal: „Můj syn byl zavražděn,“ nebo „Nevím, kde je můj manžel – ztratil se a netušíme, kde je.“ Takové problémy tam byly na denním pořádku…

Přišel jsem tam a tamější farář mi řekl: „Budete začínat první promluvou v osm večer.“ Byla to velmi divná doba. Říkal jsem si: „Kdo­pak mi přijde v takovou dobu?“ Ale když to řekl pan farář, tak jsem tam přišel na osmou hodinu, abych začal kázat. Užasl jsem – kostel byl zce­la plný. Bylo tam přes pět set lidí. Všechna světla byla rozsvícena a lidé zpívali, tleskali a byli plní radosti. Po promluvě jsem se ptal pana faráře: „Jak je možné, že to tu tak žije, když je to v takové hrozné oblasti upro­střed zločinu?“ Odpověděl mi: „Jednoho dne vám to vysvětlím.“ Uběh­ly tři dny a stále mi to ještě neřekl. Ptal jsem se ho, kdy mi to konečně prozradí. A on mi začal vyprávět:

„Když jsem sem přišel, tak ta farnost byla pouští. Do kostela nepři­šel nikdo, ale doslova nikdo. Ubytoval jsem se na faře, která je spojená s kostelem. Připadal jsem si tam jako ve vězení. Všechna okna byla za­mřížovaná ze strachu před vykradením. Byla neděle a já jsem slavil mši svatou v prázdném kostele. Říkal jsem si: ,Co tu budu dělat? To tu takto strávím celý život? Bydlet ve vězení, nic nedělat, žádní lidé…‘ Po týd­nu jsem navštívil svého biskupa a chtěl jsem rezignovat. Biskup mi řekl: ,Jak to, že končíte? Že to balíte?‘ ,No protože tam není co dělat…,‘ namítl jsem. Biskup mi řekl: ,Ale to přece není takový problém. Abych byl úplně upřímný, já nemohu najít nikoho, kdo by do té farnosti šel. Nikdo mi tam nechce jít, protože to je taková náročná farnost ve velmi špatném stavu…“

„Tak co mám dělat?“ zeptal se kněz. A biskup mu řekl: „Běžte tam a modlete se!“ Chudák kněz se vrátil do svého kostela a uvažoval: „Tak co mám dělat jiného, než co mi řekl biskup… Tak tady budu a budu se modlit.“ A pak ho napadlo: „Otevřu svatostánek a vystavím Tělo Pána Ježíše k adoraci od sedmi hodin ráno do sedmi do večera. Pro koho? No, pro nikoho!“

Ten kněz mi vyprávěl: „Celých šest měsíců jsem tam byl jen já a můj Bůh. Před Pánem Ježíšem jsem dělal úplně všechno. Pracoval jsem na počítači, psal dopisy, články, spal jsem… Říkával jsem: ,Pane Ježíši, jsme tu jen my dva – ty a já. Já potřebuji tvoji společnost a ty zase mo­ji.'“ A celých šest měsíců takhle spolu žili. Ježíš s tímto knězem a kněz s Ježíšem.

Až jednoho dne se do kostela zatoulal nějaký člověk. Vypadal hod­ně podivně. Farář se s ním šel seznámit. Ten muž byl jeden z hlavních organizátorů prostitutek a homosexuálů. Byl nevěřící, pravděpodobně posedlý… Ten kněz to nechápal: „Proč jste sem zrovna vy přišel?“

„Já vlastně ani nevím,“ zněla odpověď toho muže, ,já jsem jen cítil, že mě sem něco táhne…“ „Tak pojďte strávit nějakou dobu před Eucha­ristií,“ řekl mu kněz.
„A proč?“ zeptal se ten muž. „Já se vlastně ani neumím modlit. Nikdy jsem to nedělal!“

A nyní přijde ta zajímavá věc. Ten kněz mu neřekl: „Běžte se mod­lit!“ Řekl mu pouze: „Běžte a buďte jen chvilku před Eucharistií.“

A potom mi to ten farář vysvětlil. Řekl mi: „Já věřím, že když jde­me před Eucharistii, je to něco podobného, jako kdybychom se šli ven opalovat. Možná si čtete knížku a na slunce nemyslí­te… Ale když potom jdete domů, jste jiní. Protože ty sluneční paprsky do vás vstoupí a změní vás.“ A ten kněz pokračoval „Tak tomuhle já věřím. Když jsme takto před Pánem Ježíšem, tak je to, jako bychom se opalo­vali. Možná, že se vaše mysl bude toulat. Možná myslíte na kdovíco. Ale ty paprsky lásky do vás vstupují. A když potom vstanete, tak nejste stejní. Jste změnění. A tak jsem řekl tomu muži: ,Víte co, přijďte kaž­dý den. Buďte tu deset minut před Eucharistií. Nemusíte nic říkat. Jen tady prostě buďte.‘ – A ten muž se změnil!“

Po tomto muži přišel nějaký další. Byl to obchodník, kterému zkra­chovaly obchody – byl zoufalý. Potom přišla prostitutka…

Ten farář mi řekl: „Vidíte těch pět set lidí? – Toto jsou všechno eucharistické zázraky. Já jsem je nevyhledával, já bych tam ani nemohl mezi ně zajít – do hodiny bych byl asi mrtvý… Ale Ježíš si je sám při­táhnul. Ježíš je ten skutečný farář. Já jsem jen takový kaplan… On mi je dává, abych o ně pečoval, ale vyhledávat, to je jeho práce. Vidíte ta­dy tu radost? To je taková přirozená radost, kterou v sobě mají. Proto­že vidí, jaký žijí nyní život a že to, co žili před tím, nebyl ten život. A to je Eucharistie.“

Ano, to je Eucharistie, Ježíš v Eucharistii, který chce i nás proměnit, pokud mu otevřeme srdce.

Tak přicházejme rádi za Ježíšem v Eucharistii – na mši svatou, na adoraci, jenom tak, když je kostel otevřený. I kdybychom byli v krizi, i kdybychom se cítili být Kristu vzdálení, i kdybychom byli jak vymačkaný citrón, i kdybychom mu neměli co říct. Přicházejme za ním a on bude měnit i naše životy…