V dnešním našem zamyšlení se chci nejprve krátce vrátit k biblickému čtení minulé neděle. Slyšeli jsme o vyvoleném izraelském národu. Byl vyvedený z otroctví, jde do nádherné zaslíbené země, ale má před sebou dlouhé putování, dalekou cestu. 40 let putování po poušti, po stepi. Bůh dává lidem tajemný pokrm (manu), aby měli sílu jít.

Myslím, že ještě působivější je dnešní první čtení. Slyšíme v něm o proroku Eliášovi. Eliáš prchá před královnou Jezabel, která mu ukládá o život. Je unavený, vysílený. Sedá si pod nějakou kručinku a říká: „Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život…“ Už je toho dost Hospodine…Neměli jste někdy ten pocit? Možná ano, možná i často. I Eliášovi Bůh skrze anděla dává chléb: „Vstaň a najez se, neboť cesta by byla pro tebe příliš dlouhá.“

To všecko jsou jenom předobrazy. Předobrazy Starého zákona, které se tajemným způsobem naplnily v Novém zákoně, když Ježíš ustanovuje Eucharistii.

Minulou neděli jsme uvažovali nad Eucharistií jako pokrmem. Dnes se chci spolu s vámi podívat na Eucharistii pod jiným zorným úhlem: Ježíš jako ten, který na nás ve svatostánku čeká, až za ním přijdeme, aby nás i tímto způsobem obdaroval. Nechci tady mluvit dlouze a už vůbec ne složitě. Spíš jen pár zkušeností ze života, pár zkušeností ze současné doby – pro naše povzbuzení.

Vzpomínám si na vyprávění otce Petera Krenického. To je slovenský misionář, který od roku 1993 působí na Ukrajině – člověk úžasného záběru. Vyprávěl kdysi, co s ním dělají noční adorace, noční modlitby před Eucharistií. Říkal: „Já tam kolikrát přijdu ubitý jak pes, ale když ty adorace v jednu ve dvě v noci končí, člověk jako by měl křídla, jako by chtěl vzlétnout.“

I P. Adam Rucki, kterého jste leckteří znali, velice často mluvil o Eucharistii. Už jako obyčejný kaplan a farář vedl mládež k adoraci, k modlitbě před živým Ježíšem přítomným v Eucharistii. A říkával, jakou měl radost, když viděl, co to s mladými dělá, jak třeba skutečně čistí vstupovali do manželství, apod. A když se potom stal spirituálem v kněžském semináři, tak vedl bohoslovce k adoraci: Choďte za Ježíšem v Eucharistii. Když někdo byl třeba v nějaké krizi, tak jako lék doporučoval adoraci. Říkával bohoslovcům: „Hoši, hodinu denně před svatostánkem a z ničeho nemějte strach!“ I mně opakovaně říkával: „Běž do kostela, otevři si svatostánek a buď tam s Ježíšem.“

Před časem se mě jeden člověk ptal: „Otče, kde ´dobíjíte baterky´?“ Odpověď je jednoznačná: Před Eucharistií. A nejraději chodím do kostela, když tam nikdo není – brzy ráno, nebo úplně večer. Moc rád vzpomínám na dobu, kdy jsem působil v Melči. Můj předchůdce tam na faře zbudoval krásnou malou kapličku. Uchovával jsem tam Eucharistii. Žili jsme tam s Ježíšem pod jednou střechou. Mohl jsem za Ježíšem velmi jednoduše – i v papučích…

Takže Eucharistie jako pokrm, jak jsme nad tím uvažovali minulou neděli, Ježíš v Eucharistii jako ten, který tě čeká ve svatostánku, až k němu přijdeš – tak nad tím uvažujeme dnes. Má to něco do sebe v jakékoliv životní situaci. Ale vzpomeňme si na to zvlášť ve chvílích, kdy bychom třeba i my měli chuť říct: „Už je toho dost, Hospodine!“ Právě tehdy se k němu tlačit. Tlačit se k tomu, který dodává novou energii tomu, co je nějak uvadlé, pochroumané… To je zkušenost…