Tři neděle po sobě teď čteme v evangeliích nádherné úryvky o tom, jak Ježíš pečuje o svůj lid. Můžeme vnímat, jak ty úryvky gradují: Před dvěma týdny jsme slyšeli, jak Ježíš sytí lidi svým slovem: „Začal je poučovat o mnoha věcech.“ Minulou neděli jsme viděli Ježíše, jak udělal zázrak rozmožení chlebů a sytil hladová lidská těla. A dnes slyšíme začátek Ježíšovy Eucharistické řeči, ve které Ježíš říká, že dá pokrm, který bude sytit lidské duše.

Ale vraťme se ještě kousek zpátky – před toto všecko: Před dvěma týdny jsme slyšeli, že když Ježíš uviděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. Napadlo vás někdy, kdy je nám někoho líto? Kdy nám nad někým „usedá srdce“? Kvůli prkotinkám ne! Když si někdo nakopne palec, no možná s ním nějak soucítíme, ale že by v nás kvůli tomu „usedalo srdce“?! Kdy vám „usedá srdce“? Většinou je to v situaci, kdy člověk trpí něčím velmi bolavým nebo kdy člověku schází něco velmi zásadního. Evangelista říká: „Bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře.“ Když člověk bloumá světem, bloumá životem jako ovce bez pastýře – to v Ježíši vzbuzuje lítost, to Ježíš vnímá jako něco zásadního. A Ježíš se těch lidí ujal. A ujímá se i nás: Nasytil je slovem, nasytil jejich těla a vrchol Boží péče – Ježíš v Eucharistii svým Tělem sytí lidské duše. Nádherně to graduje.

Proč je Eucharistie, svaté přijímání, vrcholem Boží péče o člověka? Napoví nám první čtení. Zase tam vidíme tu nádhernou spojitost prvního čtení a evangelia. V prvním čtení slyšíme, jak ten vyvolený Boží lid vyšel z Egypta. Vyšel z otroctví. Má před sebou nádherný cíl: zaslíbenou zemi, o které Boží slovo říká, že je to země oplývající mlékem a medem. Ale má před sebou také dalekou cestu. Čtyřicet let budou putovat po poušti, po stepi. Mají hlad. Bůh jim dává manu. Dává jim tajemný pokrm. Bez něho by nedošli. Umřeli by vysílením a hladem.

Ale to, co prožil tento starozákonní vyvolený lid, to prožíváme v plnosti my v Novém zákoně! Jsme vyvolený lid Boží. Každého z nás si Bůh vyvolil – jak říká svatý Pavel: už před stvořením světa. A také nás Bůh vede z otroctví: z otroctví ďábla. Poprvé nás z tohoto otroctví vyvedl skrze křest a pak nás z tohoto otroctví stále znovu vyvádí skrze každou svátost smíření. I my máme nádherný cíl: zaslíbenou zemi – nebe. Ale máme před sebou také dalekou cestu. Většina z nás víc, než čtyřicet let. Možná i osmdesát, devadesát… A Ježíš nám dává pokrm, dává nám Eucharistii, živí nás, abychom mohli jít.

Nejíst, vyhýbat se Eucharistii znamená mořit sám sebe hladem a ztrácet sílu a schopnost dojít k cíli. Jestli se člověk vyhýbá Eucharistii proto, že je v těžkém hříchu, protože ztratil přátelství s Bohem, tak jde možná usilovně, ale mimo cestu, mimo cíl. Vydává se do nebezpečí, že cíl mine. Proto je Eucharistie tak zásadní záležitostí na naší cestě k tomu věčnému cíli.

Tak kéž i u nás toto vědomí vyústí v prosbu k Ježíši: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“ Ale to není přesná prosba! Ježíš nám ten chléb, ten pokrm dává stále. Nejenom každou neděli. Každý den! Při každé mši svaté. Tak možná by ta naše prosba mohla znít: „Pane, dávej nám touhu po tom chlebu stále! Protože víme, jak je pro nás důležitý…“