Nasloucháme evangeliu, které je velice příhodné pro tuto dobu. Dospělí mají dovolené, děti mají prázdniny, tak to jistě hezky rezonuje i v našich srdcích: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ A tak to může i nás kněze dnes inspirovat, abychom tady vyprávěli o odpočinku, případně nás to může svádět, abychom vám popovídali zážitky z dovolených… Ale to není jádro Božího slova dnešní neděle. Jádro je někde jinde. To hlavní, o čem Boží slovo dnešní neděle vypráví, je výpověď: Bůh je ten, který se stará. Evangelium nám ukazuje Ježíše, který se stará, i když s apoštoly odjíždějí, aby měli klid a mohli si trochu odpočinout. V prvním čtení je řeč o Bohu, který se stará, i když se nestarají lidé.

To je velice útěšné! Ano, Bůh se mnohdy stará skrze lidi a spolu s lidmi, které nám posílá do cesty. A někdy opravdu podivuhodným způsobem. Mám v mém rodném městě přátele, určitou rodinu. Vzpomínám si – už léta zpátky – když mi kolikrát prokázali něco dobrého a já jsem jim děkoval, tak ta paní mně víckrát opakovala: „Ještě nevíš, kdy budeme potřebovat my tebe.“ A ta slova se naplnila. Jejich synek se oženil, čekali maličké, rizikové těhotenství, ten chlapeček se narodil velmi předčasně, jeho život visel na vlásku, prosili o modlitbu, řešili křest v ohrožení smrti, byl jsem rád, že jsem jim mohl poradit, sloužil jsem za něho mši svatou, byl jsem rád, že jsem jim mohl trošku splatit dobra, kterých se mi od nich dostávalo. Dobře to dopadlo. Kluk se narodil, hned v porodnici byl pokřtěný, přežil, dneska je z něho chlap myslím už větší, než táta. Ale to nebylo všechno. Uplynul nějaký čas a ta paní, která mi říkávala: „Ještě nevíš, kdy budeme my potřebovat tebe“, onemocněla, dostala mozkovou mrtvici, ocitla se na LDN ve Vítkově. Působil jsem tehdy kousek odtamtud. Zavolala si mě jako kněze. Udělil jsem jí svaté svátosti, taky to potom „rozchodila“ a byla fit. Byl jsem moc rád, že já jsem zase mohl posloužit jí. A Božím řízem, když její život později pomalu vrcholil, ležela v nemocnici na stejném oddělení, kde vrcholil i život mého tatínka. Rád jsem ji i tam navštívil, vlastně jen několik dní před její smrtí. „Ještě nevíš, kdy tě budeme potřebovat!“ Jak se to naplnilo!

Jestli jsme obklopeni přáteli, je to dobře. Často právě skrze ně a spolu s nimi se Bůh stará. Je škoda, když se člověk izoluje. Vzpomínám si na jedno setkání spolužáků ze střední školy. Jeden spolužák vypravoval, jak se přestěhoval a jak si ten svůj domeček odřízl od druhých, jak se vlastně izoloval, ať mu tam sousedi nevidí a ať tam má soukromí a klid a říkal: „A všichni mi můžou…“ A já jsem si tak říkal: „Synku, nevíš, kdy je budeš potřebovat.“

Krásně to Pán Ježíš řekl sv. Kateřině v jednom zjevení: „Víš, Kateřino, já jsem lidem mohl dát všechny schopnosti, všechny dovednosti, ale neudělal jsem to, protože jsem chtěl, aby se lidé navzájem potřebovali.“

Potřebujeme jeden druhého. A máme jeden druhého! To jsou velké dary! Ale stejně – i kdybychom byli obklopeni sebelepšími lidmi, sebeschopnějšími, mohou přijít v životě chvíle, kdy lidé nepomohou – nebudou třeba ani schopni pomoci – a pak člověku buď zůstane jenom Bůh, nebo mu nezůstane nic.

Nezapomeňme na jádro dnešního Božího slova: Bůh je ten, který se stará. Často prostřednictvím lidí, často spolu s lidmi, často i tam, kde se nestarají lidé. A to je výzva této neděle: Nezapomeň na to! Neztrať to! Využívej toho!