V dnešním prvním čtení slyšíme o pastýři a pěstiteli smokvoní Amosovi, kterého si Bůh volí za proroka. Bude dobře si připomenout, že prorok nebyl ten, kdo věští budoucnost, ale prorok byl vždy na prvém místě ten, kdo ukazoval lidem na Boha. Budeme dnes uvažovat nad tím, že ukazovat druhým na Boha – to je i náš úkol, který pro nás vyplývá ze křtu.

Možná kdybychom udělali takovou anketu a lidem světa položili otázku, k čemu je dobrá církev (a tím nemyslím jenom biskupy a kněze ale opravdu nás všechny), odpovědi by byly velmi různé. Někteří by určitě odpověděli, že „k ničemu“. A s tím je třeba počítat. To nás nesmí překvapit. I Ježíš v evangeliu říká, že ne všichni poselství apoštolů přijmou. Nepochybně ale budou i jiné odpovědi.

Někteří možná řeknou: Církev je tu proto, aby se starala o lidi v nouzi – tedy charita.“ A je to pravda. Církev to dělá. Církev je zřizovatelem charit a ty provozují noclehárny, chráněná bydlení, domovy pro seniory, pečovatelskou službu, charitní šatníky, chráněné dílny, denní stacionáře, azylové domy, atd. Církev to dělá!

Někdo možná řekne: Církev je tu proto, aby sloužila nemocným, aby pomáhala lidem v problémech, aby pomáhala lidem unést tíhu života. A to je pravda. Církev to dělá. Máme církevní nemocnice, hospicy, máme i při našem biskupství Centrum pro rodinu a sociální péči, máme i při našem Komunitním centru sociální poradenství, máme nemocniční a vězeňské kaplany… Církev to dělá!

Jiní řeknou: Církev je tu proto, aby pomáhala s výchovou. A to je taky pravda! Církev to dělá. Máme církevní školy, máme křesťanskou výchovu ve státních školách, máme v diecézi Centrum pro katechezi, Centrum pro mládež, dětem a mládeži se snažíme věnovat ve farnostech… Církev to dělá!

Zvlášť, když se jednalo o restitucích, někteří lidé říkali: Ano, ale ať církev koná veřejně prospěšnou činnost. A církev ji koná. Mnozí lidé o tom bohužel ani nevědí. Když kdysi otevřeli v Ostravě – Heřmanicích Dům pokojného stáří, byl tam i jeden starý kněz, který tam byl lidem k dispozici. A ten si jednou vyprávěl s jedním z klientů, který ten domov a služby v něm velmi chválil. Když pak došla řeč na církev, tak ten klient říká: „Víte, já když vidím v televizi toho kardinála, jak se sápe po těch restitucích, tak je mi na blití!“ A ten kněz mu říká: „No, a víte, kdo je zřizovatelem tohoto Domova, kde se vám tak líbí a ve kterém jste tak spokojený?“ – „No stát!“ – „Ne stát. Ale církev!“ – „Aha, tak to jsem nevěděl!“ Církev to dělá. Církev dělá veřejně prospěšnou činnost! A Ježíš to od nás čeká! Máme to na mnohých místech Písma svatého! Ale není to hlavním posláním církve! ¨

Hlavním posláním církve je to, co zaznívá v dnešním prvním čtení: „Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!“ Ukaž na Boha! I náš papež František jasně řekl, že církev nesmí být jen jednou z nevládních organizací, které nějak pomáhají. Ano, my to děláme, my se snažíme pomáhat, my se snažíme o veřejně prospěšnou činnost. Ale proč to děláme? Že se staráme o bezdomovce, o nemocné, o lidi v nouzi a lidi všelijak znevýhodněné, o děti o mládež – to všecko děláme proto, že jsme zažili Boží lásku a chceme ji dávat dál a chceme tím ukázat na Boha.

Kéž bychom při všem dobrém, o co se snažíme ve svých osobních životech, v naší farnosti, v naší práci, na tento rozměr nikdy nezapomněli! Setkali jsme se s Boží láskou, chceme ji dávat dál a chceme (a kéž opravdu chceme!) tím ukázat druhým lidem na Krista. Být jenom jednou z nevládních organizací, která jenom nějak pomáhá, by bylo málo…