Víme, že jsou lidé, kteří si rádi zkoušejí svoje síly – třeba formou nějakých adrenalinových záležitostí. A i když většina z nás tyto záležitosti asi nějak moc nevyhledává, tak stejně život sám přináší spoustu situací, které nám ukážou a prověří, co v nás je a kolik těch sil máme a někdy nám ukážou třeba i to, jak jsme slaboučcí.

Zažili to i učedníci v tom dnešním úryvku evangelia a moc v tom neobstáli. Myslím, že většina z nás bouři na moři nezažila. Vyprávěl jeden člověk, který se občas plavil po vodě, jaké to je, když – řečeno slovy žalmu – s tou lodí „stoupali až k nebi, sestupovali do propastí“… Bylo by nám taky úzko! Ale ti učedníci udělali to podstatné: V tom svém ohrožení, v té své slabosti, v té své úzkosti vzpomněli si, že tam na zádi lodi mají Krista a přišli za ním.

Možná se nám v tom úryvku evangelia zdá, že Ježíš je kárá. „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Ale já věřím, že Ježíš těm učedníkům velice dobře rozuměl. My jim rozumíme taky!

Jasně: Možná na jednu stranu se divíme. Na jednu stranu by člověk řekl: Vždyť oni už s Ježíšem leccos zažili! Jak to, že v té chvíli neměli tu důvěru?! A na druhou stranu jim rozumíme. Možná jsme i my tu zkušenost udělali. Možná jsme i my prožili i více třeba i mimořádných Božích zásahů v našem životě. A stejně, když pak přijde nějaká bouře v životě, tak se možná chvějeme. A s těmi učedníky to bylo úplně to samé. Věřím, že jim rozumíme a že máme pro ně pochopení. A věřím, že Ježíš jim rozuměl a měl pro ně pochopení taky.

Je to tak, jako když maličké dítě se učí chodit a víte dobře, jak je zpočátku na těch nožkách nejisté a každou chvíli sebou bací. Ale rodiče se na to dítě dívají se zalíbením a s pochopením a fandí mu. Vyprávěl jeden člověk, jak jedno takové maličké dítě taky chtělo běžet za maminkou, tak se zvedlo, postavilo se na ty nožky a zavrávoralo, bacilo sebou a honem to pak k mamince dolezlo po čtyřech, aby bylo co nejdřív u ní.

My se taky v životě stavíme na vlastní nohy. A to je dobře! Bylo by špatně, kdyby tento prvek v našem životě chyběl. Ale kolikrát si i my v životě můžeme vyzkoušet, jak jsou ty naše „nožky“ slaboučké a roztřesené. Ale i kdybychom za Kristem „dolezli po čtyřech“, bude mu to stejně sympatické, jako rodičům.

Těch bouří, které nás ohrožují, může být moc: Mohou to být vztahové záležitosti, mohou to být existenční záležitosti, mohou to být fyzické nemoci, mohou to být psychické problémy, mohou to být starosti, pokušení, hříchy, cokoliv. Co jsou ty bouře, které ohrožují nás? Na to si musí odpovědět každý sám.

Jde jenom o jedno: Nezapomenout v té bouři, že tam někde na zádi naší duše je Ježíš a přijít k němu, třeba i přilézt po čtyřech. Protože když on vysloví slovo, tak všecky bouře musí utichnout. Jenom si vzpomenout, že tady je. I kdyby se mi zdálo, že spí. „Pane, probuď se, dívej se, co se mi děje, řekni to slovo! Já vím, že to všecko dopouštíš, protože i mne jako to malé dítě učíš chodit. Měj prosím Tě trpělivost s mýma třesoucíma se nohama, ale já Tě mám rád, já se Tě nikdy nespustím, protože dobře vím, že Tebe poslouchá každý živel, a nejenom ten fyzický…“