Z důvodu neodkladné péče o nemocnou maminku je dočasně na webových stránkách farnosti pravidelně aktualizována pouze záložka "Ohlášky". Ostatní dle možností.

Browse By

PROMLUVA Z 11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – BUBÁK SMRTI

Svatý apoštol Pavel napsal před 2000 roky velice silná slova. My jsme je slyšeli v dnešním 2. čtení. Bude dobře ještě jednou si je připomenout a bude dobře si připomenout, že svatý Pavel tady mluví v množném čísle, do kterého zahrnuje i nás. Vsaďme si tam tedy i sami sebe. Zaznívají tam tato slova: Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu v Boha jen věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.

Fakt? Opravdu jsme plni důvěry? Opravdu se cítíme jako vyhnanci? Opravdu bychom chtěli raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu? Anebo se spíš zabydlujeme v tomto světě, jako bychom tady měli zůstat navždycky?

Papež František říká: Křesťan očekává Pána nebo se zařizuje v tomto světě. Těší se nadějí na Kristův příchod nebo jen planými řečmi. Co s tím? Krásně to vysvětluje jezuitský kněz P. Josef Stuchlý:

Když mi bylo kolem osmi až dvanácti let, brával mě můj otec do lesa, když už se začínalo stmívat. To je čas, kdy les ožívá. Srny jdou na pastvu, jezevec vylézá ze své nory, bažanti usedají na větvích stromů. Je co pozorovat, a to i ve chvíli, kdy je tma a jen měsíc ozařuje stromy, palouky či mý­tiny. Člověk se snaží nešlápnout na větev. Všudypřítomné stíny vykreslují nejrůznější podoby na stromy, pařezy a svahy všude kolem. Člověk dostává strach a zvlášť malý chlapec. Les, přes který jdeme, je plný různých bubáků, mířících pistolí, úkladných vrahů a jiných strašidelných obrysů. To vše je zesíleno šustěním listí, stromů či pře­běhnutím nějakého zvířátka. Velice dob­ře známý je ježek, který funí jako člověk.

S otcem jsme měli domluveno, že nebude­me mluvit, a když se bude něco dít, jeden druhému stiskneme ruku. Asi si dokážete domyslet, jak mocně jsem tisknul ruku svému otci, když jsem opět viděl nějakého bubáka či jiné nebezpečí. Otec se sehnul na mojí úroveň a podíval se tam, kam jsem ukazoval rukou. Pak se napřímil, šel přímo k nebezpečnému místu a pokynem ruky mě pozval, ať jej následuji. Co se stalo ná­sledně, si asi domyslíte sami. Opakovaně jsem nacházel, že bubák či jiné domnělé nebezpečí je jen hra stínů.
V našem životě je mnoho nebezpečí, re­álných nástrah, ale i bubáků. Stejně jako v nočním lese. Pro dítě je nebezpečný, ale když jde se svým otcem, tak je cesta obohacující.
Stejně i náš život. Jestliže ho žijeme sami, tak je nebezpečný a můžeme se zranit, či dokonce něco horšího. Ale jestliže jde­me svým životem s Otcem, tak není leh­ký, jsou v něm nebezpečí i bubáci. Ale já mám připravenou ruku svého Otce, který jde do nebezpečných míst první, a když je tam jen bubák, tak mě vyzve k následová­ní. Následování, které vede ke schopnosti rozpoznat bubáky a reálné nebezpečí.

A najednou, v této perspektivě času, se ptám, jestli je smrt reálným nebezpečím, či jen jedním z bubáků života. Tím největším bubákem, ale jen bubákem. Vždyť náš bra­tr Ježíš ukázal pomíjivost tohoto bubáka svým zmrtvýchvstáním. Pomíjivost smrti potvrdil nanebevzetím své Matky Marie a množstvím zásahů do historie lidstva. Tyto zásahy, a to ať už Ježíše, či na přímlu­vu Panny Marie či svatých v nebi potvrzu­jí, že všichni tito lidé mají vliv na náš ži­vot, a to nemohou činit jako mrtví. Jsou živí. Smrt je jen bubák. To, co je důležité, není bát se bubáka smrti, ale mít kontakt s rukou našeho Otce, abychom ji mohli stisknout, když se cítíme v ohrožení. On nám ukáže, jestli toto ohrožení je bubák, či se nebezpečí vyhnout.

Tak to je v životě: Přibývají roky, přicházejí nemoci, okolnosti… A jde o to nebát se bubáka smrti. Jde o ten kontakt s Otcovou rukou. Tam najdeme odpověď na všechny naše otázky a strachy. Přijměme to jako radostné poselství dnešního Božího slova i jako výzvu…