Z důvodu neodkladné péče o nemocnou maminku je dočasně na webových stránkách farnosti pravidelně aktualizována pouze záložka "Ohlášky". Ostatní dle možností.

Browse By

PROMLUVA Z 6. NEDĚLE VELIKONOČNÍ (B) – JSOU PRVKY LIDOVÉ ZBOŽNOSTI UŽ „ZA ZENITEM“?

Dnešní evangelium je pokračováním úryvku evangelia z minulé neděle. Před týdnem jsme slyšeli podobenství o ratolesti, která čerpá mízu z kmene. Tou ratolestí jsme my, tím kmenem je Ježíš. To spojení s ním nám bylo dáno křtem. Skrze křest jsme přirostlí k němu. Uvažovali jsme nad tím, jak to spojení udržovat, rozvíjet.

Dnes i v tom našem přemítání budeme volně pokračovat. I Ježíš nás v evangeliu vybízí: „Zůstaňte v mé lásce!“ Jistě můžeme to spojení s ním rozvíjet a v jeho lásce zůstávat mnohými způsoby. Chtěl bych tady připomenout jeden způsob, který patří do oblasti tzv. „lidové zbožnosti“. A moc prosím: Nepohrdejme „obyčejnou“ lidovou zbožností. Na ní naši prostí předkové postavili svůj život z víry a skrze ni víru předali dalším generacím. Lidová zbožnost není něco nasládlého, překonaného. Strom se pozná po ovoci! Znovu říkám: Naši předkové na lidové zbožnosti postavili svůj život z víry a skrze ni víru předali dalším generacím.

Nám se mnohým nedaří předávat víru dalším generacím. I přes všechny moderní prostředky a postupy a přes všecku moderní literaturu a doporučované psychologické postupy tyto prostředky často selhávají. Zatímco naši předkové předali víru skrze ty nejobyčejnější záležitosti, kterým my dnes říkáme „lidová zbožnost“. Jistě: Ty prvky lidové zbožnosti nejsou samospasitelné! Tam jde o to, že ty obyčejné, ale intenzivní prvky lidové zbožnosti vytvářely v rodině atmosféru, jejíž každodenní jasnou součástí byl Ježíš a děti tuto atmosféru „nasávaly“ a z ní žily a přenášely si ji i do dospělého věku.

Chtěl bych tady dnes připomenout jeden prvek lidové zbožnosti, kterým je žehnání. Víme dobře, že žehnání bylo kdysi velmi běžné: Lidé požehnali chléb, než jej dali do pece, znovu ho požehnali, než ho rozkrojili, pomodlili se před jídlem, požehnali se před prací, požehnali se v nebezpečných situacích… Když se narodilo miminko a rodiče nebo prarodiče ho poprvé dostali do náruče, udělali mu křížek na čelo. Rodiče a prarodiče dávali dětem křížek na čelo, když děti šly do školy, do učení, na vojnu, žehnali dětem před svatbou, umírající rodiče žehnali svým dětem. A je moc dobře, že i v dnešní době v církvi má žehnání svoje pevné místo. Žehnáme adventní věnce, žehnáme pokrmy o Velikonocích, dětem žehnáme na začátku školního roku pomůcky do školy, lidé si nechávají požehnat, když začínají stavět dům, a znovu pak, když v domě začínají bydlet. Nechávají si požehnat nové auto, atd., atd. Proč konáme tato žehnání? Zveme Ježíše! Zveme ho do těch nejobyčejnějších skutečností našeho života a on do nich opravdu přichází a je s námi!

Praktikujme, případně obnovme žehnání v našich rodinách! I tím zůstáváme s Ježíšem. I tím upevňujeme spojení s ním. I tím doma vytváříme atmosféru skutečnosti, ve které Ježíš je normální součástí našich životů. Děti a vnoučata možná zapomenou mnohé z toho, co jsme jim řekli, ale nezapomenout třeba na to, jak jim maminka nebo babička dělala křížek na čelo, když odcházely každé ráno do školy. A budou na to jednou rády vzpomínat. A možná jednou zapřemýšlejí i nad tím, jak důležitou součástí a oporou životů byl pro jejich rodiče či prarodiče Ježíš. A budou mít na co navázat.

Žehnejme! Není to „parketa“ jen pro kněze! Žehnat může každý pokřtěný. A opravdu to přináší Boží požehnání.

O konkrétních zkušenostech s žehnáním zase příště…