Je Bůh opravdu naším pastýřem?
Tím, který se o nás stará tak, že nic nepostrádáme?
Tím, kdo nás občerstvuje na duši?!
Aktuálně toho postrádáme docela dost – možnost setkávat se, mnozí postrádají práci či možnost obživy, postrádáme možnost slavit bohoslužby bez všemožných omezení. A duše mnohých také zrovna občerstveně nevypadají, spíše je trápí obavy, úzkost, izolace, anebo frustrace a naštvání. Kde je ta „hojnost života“, o které mluví Ježíš, který se sám představuje jako dobrý pastýř?

Možná nás ale Bůh právě provádí „temnotou rokle“ někam dál, na nové a ještě lepší pastviny. Možná právě teď můžeme zakusit, že On je s námi jako silný ochránce, a proto se nemusíme lekat ničeho zlého. Taky je možné, že aktuální situace je zastavením u vod, kde si máme chvíli odpočinout, než půjdeme dál. Nejspíš nám jako dobrý pastýř nabízí každému něco jiného – to, co právě potřebujeme, protože pro něj nejsme stádo, On nás zná osobně a volá nás jménem.

Jak si vlastně představuji péči dobrého pastýře? Pastýř ví, kde je pastva, kde prameny vod, kudy se dá bezpečně projít. Ví, co ovce potřebují, a vede je tam, kam je třeba. Nechceme ale po něm spíš, aby nám nosil pod nos mňamky, na které jsme dostali právě chuť, aby nás ochraňoval, když jsme vyrazili někam po svém, aby nám otvíral prameny v místech, kde nejsou, sotva jsem dostal žízeň? V Alpách jsem viděl pást se ovce v místech, kam jsem měl problém vylézt nebo odkud jsem těžko hledal cestu dolů. Dobré pastviny a prameny vod jsou často tam, kde bychom je nečekali, a chodí se na ně po pěšinkách, které nejsou pohodlné a bez dobrého vedení mohou být i nebezpečné. Přesto ale stojí za to se tam s pastýřem vypravit.

Uvedená biblická přirovnání a podobenství mluví především o vztahu mezi pastýřem a ovcemi.