Velikonoční evangelia vyprávějí o prázdném hrobu. O prázdných hrobech budeme dnes přemýšlet i my. O prázdném hrobu Ježíšově i o prázdných hrobech našich.

To je důležitá součást naší víry a k tomu je třeba stále se vracet. V modlitbě Věřím v Boha vyznáváme, že věříme ve vzkříšení těla. Věříme, že až zemřeme, duši Bůh povolá hned a na konci světa vzkřísí i naše těla. I naše hroby budou jednou prázdné.

Jistě všichni známe evangelium o vzkříšení Lazara. V tom úryvku jsou dvě takové nepatrné zmínky o tom, že v souvislosti s Lazarovou smrtí byl Ježíš hluboce dojatý. Proč byl dojatý?

Tak samozřejmě: Lazar byl jeho přítel. A ti pozůstalí, ti sourozenci Lazarovi – Marta a Marie – to byli Ježíšovi přátelé. A Ježíš byl hluboce lidský. Tak byl dojatý. Ale někteří teologové říkají, že to Ježíšovo dojetí mohlo mít ještě hlubší kořen. Říkají, že je možné, že v souvislosti se smrtí Lazara si Ježíš uvědomil, že zanedlouho bude v hrobě on. A že tak jako on se teď postaví u Lazarova hrobu a svým hlasem zavolá: „Lazare, pojď ven!“ tak zanedlouho před vchodem do jeho hrobu stane jeho Otec, nebeský Otec a on povolá svého Syna znovu ze smrti k životu.

A to by mělo dojmout a už teď naplnit vděčností i nás: Vzkříšený Ježíš jednou stane i u těch našich hrobů a u hrobů našich drahých a zavolá: „Pojď ven!“ Skutečně přijde den, kdy nejenom Ježíšův hrob, ale i naše hroby a hroby našich drahých budou prázdné. Těšíte se na to? Já ano…