Pán Ježíš často mluvil ve velmi jednoduchých příbězích – v podobenstvích. I já vám dnes chci nabídnout k zamyšlení jeden příběh. Je vzat z knihy Pierra Lefévra Příběhy psané životem. Je to příběh, který je v souvislosti právě s tajemstvím dnešního večera. Nese název Dvě závěti.

Stalo se to před několika lety ve Frankfurtu. Zemřel jeden velmi bohatý muž. Neměl žádné blízké příbuzné. Každý byl zvědavý, kdo teď zdědí jeho miliony.
Muž zanechal dvě závěti. Jedna měla být otevřena hned po jeho smrti, druhá teprve po pohřbu.
V první závěti stálo: „Chci být pohřben ve čtyři hodiny ráno.“
Toto zvláštní přání bylo splněno. Za rakví bylo jen pět truchlících. Pak byla otevřena druhá závěť, ve které bylo napsáno: „Chci, aby veškeré moje jmění bylo rovným dílem rozděleno mezi ty, kdo se zúčastnili mého pohřbu.“
Těch pět přátel dostalo zaslouženou odměnu: Byli to opravdoví přátelé.
Člověk by byl skoro v pokušení jim závidět. Ale celkem vzato k tomu nemáme žádný důvod. Protože my dostáváme ještě větší odměnu.
Jakto?
V neděli se také scházíme kvůli jedné závěti. A sice kvůli Ježíšově závěti, která nám říká: „To konejte na mou pa­mátku.“ Mnoho lidí považuje tuto závěť za divnou a zůstává v neděli doma. My ale víme, že při památce na Ježíšův čin lásky dostáváme mnohem víc než zmínění pozůstalí. Při bo­hoslužbě získáváme totiž světlo a sílu, které nás vedou k věčné radosti“.

Víte, právě o tom je tajemství dnešního večera: My nechodíme do kostela proto, že na to církev „tlačí“. My ale ani nechodíme do kostela proto, že nás to baví. My nechodíme do kostela proto, že máme doma dlouhou chvíli. My nechodíme do kostela, protože je tam ten nebo onen farář. My nechodíme do kostela proto, že se tam setkáme s přáteli a známými. My nechodíme do kostela proto, že je to tam nějak hezké.

Ne že by tyto okolnosti nehrály roli! Mohou hrát roli! Ale to podstatné, proč chodíme do kostela, a k čemu je třeba stále a stále se znovu vracet, je to, že Ježíš to tak chtěl a že je to jeho závěť. On to svoje „Vezměte a jezte…“ a „Vezměte a pijte…“ a „To konejte na mou památku…“ řekl opravdu večer před svojí smrtí. Pak už existovala jen cesta do Getseman a na smrt. To je jeho závěť. To je závěť – poslední vůle toho, který člověka miloval až na smrt. Bývá dobrým zvykem poslední vůli milované osoby ctít.
Tak na to nezapomeňme. Abychom se scházeli při mši svaté – to je Ježíšova závěť, poslední vůle. Ale On – Ježíš – nejen po něčem touží. On při mši svaté i dává. Tak jak to říkala jedna babička, která za cenu nesmírných obětí – o berlích – denně chodila na mši svatou. Když se jí kněz ptal, proč to dělá, odpověděla: „Abych vydržela den.“

Tak Pane Ježíši, děkujeme za tuto Tvoji závěť, děkujeme za Tvoji touhu zůstávat s námi. Děkujeme za vše, čím nás při mši svaté obdarováváš. A prosíme, ať na Tvoji závěť nezapomeneme. Prosíme, ať Tvoje touha se setká s naší…