Myslím, že většina z nás má zkušenost s tím, jaké to je, když někdo člověka poníží, „shodí“, když ho před druhými někdo ztrapní. Budeme dnes uvažovat nad tím, že tím si prošel i Ježíš. A daleko drsnějším způsobem.

Už ten Jidášův polibek v Getsemanské zahradě. Polibek – znamení lásky. A Jidáš tímto znamením vydal Ježíše nepřátelům. Víte, jaké to bylo ponížení? Petrovo zapření: „Neznám toho člověka!“ Víte, jaké to bylo ponížení? Soud, kdy ten jediný, který má právo soudit, sám je souzen soudem, který byl výsměchem spravedlnosti. Lid, který se zřekl Ježíše a vyprosil si milost pro vraha Barabáše. Víte, jaké to bylo ponížení? Bičování… Víme, jaké to je, když člověka někdo poplácá po zádech: „Jsi dobrý!“ Jak to člověka pozvedá! A Kristu ta záda rozbili! Korunování trním. Tomu, který jediný je Král, dávají korunu, Ale ne ze zlata. Na posměch – z trní. Poklekají před něj a „vzdávají mu hold“. Dělají si z něho blázny! Víte, jaké to bylo ponížení? Plivou na něho. Už vám někdo plivnul do tváře? Asi ne. Kristu to udělali. A opakovaně. Víte, jaké to bylo ponížení? Křížová cesta mezi rouhajícím se davem. Přibíjejí Krista na kříž. Před očima jeho Maminky. Před davem nepřátel. Ježíš křičí bolestí. Taky bychom křičeli! Víte, jaké to bylo ponížení? Smrt na kříži. Kříž – to byl popravčí nástroj! Ježíš před očima všech na něm visí nahý. Mezi dvěma zločinci. Sám počítán mezi zločince. Víte, jaké to bylo ponížení? A ani po smrti mu nedají pokoj: Ještě probodnou jeho mrtvé tělo. Pohřeb do vypůjčené hrobky. Víte, jaké to bylo ponížení?

A víte, co je zajímavé? Ježíš byl nejenom pasívně ponížen. On se aktivně ponížil! Už když jako Boží Syn sestoupil z nebe, z trůnu své moci a slávy na zem. Jak jsme to slyšeli ve 2. čtení: „Nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka.“ On, Boží Syn! Sestupuje z trůnu své soběstačnosti, z trůnu své moci a vlády. Bere na sebe úděl člověka. Víte, jaké to bylo ponížení? Nebo i ta událost Květné neděle: Králové vjížděli do města na koních! A Ježíš jede na oslátku. Kdyby aspoň jel na dospělém oslu, ale on jede na oslátku, které ho taktak unese!

Proč to Ježíš dělá? Proč se ponižuje? Proč se nechá ponižovat? Odpověď je velice jednoduchá: Aby se setkal s člověkem! Kdyby přišel ve svém majestátu a ve své moci, lidi by se ho báli. Tu zkušenost máme ve Starém Zákoně, kdy Bůh přišel k lidem s majestátem a mocí. A lidi to neuměli snést. Lidi prosili Mojžíše, ať k nim Bůh nemluví, aby nezemřeli: Mojžíši, ať Bůh mluví s tebou a ty nám to potom vyřídíš!

Ježíš sestoupil z toho trůnu své soběstačnosti a vlády a v tom snížení, v tom ponížení čeká na setkání s člověkem. Ale u člověka, u nás, je důležité totéž. Sestoupit z těch trůnů své soběstačnosti, kdy nepouštíme Krista do svého života, do svých vztahů, kdy říkáme: „Pane, to si zařídím já. Až budu potřebovat, potom Tě zavolám.“ Sestoupit z těch trůnů.

Ježíš sestoupil z trůnu své soběstačnosti a vlády, ponížil se a nechal se ponížit. A když toto se podaří i nám, když i my s Kristem se ponížíme, snížíme, když sestoupíme z těch trůnů té soběstačnosti a nezávislosti, tam se s Kristem setkáme…