Nehezká zkušenost Ježíšova s děním v jeruzalémském chrámu evokuje určitě vzpomínky na nehezké zkušenosti s tím, co se dělo s chrámy nebo co se dělo v chrámech v dobách, které mnozí z nás ještě pamatují – za vlády komunistů: Jak se chrámy nechaly úmyslně zpustnout, jak se chrámy bořily, jak se chrámy využívaly jako skladiště nebo třeba pro vojsko.

Nemusíme chodit daleko: Salesiánský kostel sv. Josefa v Ostravě u autobusového nádraží (tzv. Don Bosko) – ten sloužil jako tělocvična, později jako archív. Poutní kostel Panny Marie na Maria Hilf ve Zlatých Horách trhavinou vyhodili do povětří, buldozéry srovnali se zemí a to místo zalesnili, aby ani vzpomínka na ten chrám nezůstala. Poutní místo ke svaté Anně ve Staré Vodě využívalo vojsko – nejprve československé, pak sovětské. Kostel zůstal pomalovaný ruskými nápisy a se stopami po střelbě. Kaple Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci sloužila pro vysokou školu jako aula, krásná mozaika sv. Cyrila a Metoděje byla překryta nápisem s Fučíkovým citátem „My komunisté…“ V kapli Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži se konaly diskotéky.

Ale můžeme se na ten dnešní úryvek evangelia dívat i z opačného zorného úhlu: radost vyčištěného chrámu, radost chrámu obnoveného do podoby, ke které byl zbudován. S jakou radostí se v devadesátých letech vraceli salesiáni do Ostravy, aby obnovili službu zvláště ohrožené mládeži a spolu s ní aby se vrátili i do kostela! Maria Hilf doslova „povstalo z popela“, poutní místo znovu bylo vybudováno. S jakou radostí se lidé účastnili svěcení kostela! Zmiňované kaple také již dávno znovu slouží ke svému účelu. To je radost!

Ale nejde jenom o chrámy zničené lidskou zlobou. Jde i o chrámy, které „nahlodal zub času“. Je to radost, když se opraví. Zažíváme to i v naší farnosti. Je to radost, když třeba před svátky lidé ty chrámy uklidí, vyčistí, nazdobí. Je to radost!

Proč církev tento úryvek evangelia vybírá právě pro postní dobu? Je tam řeč o zbořeném chrámu Ježíšova těla. Ano, je to postní evangelium: Bolest Velkého pátku, kdy na kříži byl chrám Ježíšova těla zbořen. Ale také radost velikonočního jitra, kdy byl znovu zbudován.

Ale je také postní doba, která nám připomíná, že od chvíle křtu jsme se my stali živým chrámem Ducha Svatého. Svatý apoštol Pavel říká: „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý a ten chrám jste vy.“ I v tom chrámu naší bytosti se mohlo odehrát leccos nehezkého. Může v něm být leccos špinavého, rozbořeného, leccos, co volá po obnově. Postní doba nám připomíná, abychom nezapomněli před svátky přijít ke svaté zpovědi, abychom ten chrám našeho nitra očistili, opravili, nebo třeba i znovu vybudovali. Nebo lépe řečeno, abychom dovolili Ježíši, aby to v nás vykonal On.

Pár dní zpátky ukazovali v televizi ve zpravodajství nějakou reportáž z jakési pohraniční farnosti, v níž se kdosi přímo „rozplýval radostí“, jak svépomocí a téměř zadarmo opravili vnitřek kostela. O tom to je! I ten chrám našeho nitra můžeme opravit zadarmo. Zadarmo, protože to zaplatil Ježíš svojí krví. Ale právě ta svépomoc je tam důležitá – cosi pro to udělat, přijít s tou svojí „troškou do mlýna“.

A tak ať nám Pán Bůh stále dopřává radost z obnovených chrámů – těch fyzických i těch duchovních. Ovšem něco je třeba pro to dělat. Jak to řekl hezky Exupéry: „Cíl bez plánů je pouze přání.“ Ten plán obnovy našich chrámů (fyzických i duchovních) ať máme a ať ho naplňujeme. Ať nezůstane jen u přání. A budeme prožívat i cíl: radost ze znovu obnovených chrámů. Je to radost…