Vstupujeme do postní doby a vstupujeme do ní už tradičně velmi výmluvným a silným gestem – popelcem. Ano, je to gesto velmi výmluvné a silné. Jak jsme si tento týden připomínali s dětmi z náboženství, popel k udílení popelce je ze spálených jívových ratolestí (kočiček). Kněz jím dělá věřícím na čele znamení kříže. Může také popel sypat přímo na hlavu. Říká při tom: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš!“

Je to velmi výmluvné gesto: Jako ty ratolesti ještě před časem byly krásné, svěží, a dnes je z nich prach a popel, tak i to naše tělo, kdysi – nebo možná ještě i dnes – krásné a svěží, se rozpadne v prach. Ale duše se nerozpadne, duše zůstane. A ta bude buď věčně šťastná, nebo věčně nešťastná – podle toho, jak člověk pojme život, podle toho, jak člověk žije, podle toho, jak člověk zemře. Proto také při popelci může kněz říkat: „Čiň pokání a věř evangeliu!“

Jestliže jsem před chvílí řekl, že popelec je velmi silné a výmluvné gesto, pak v dnešní době to platí dvojnásob. Slyšíme ve sdělovacích prostředcích, jak nemocnice jsou na pokraji sil, jak zbývají poslední volná místa, jak na ARO a na JIP přibývají stále mladší pacienti: padesátiletí, čtyřicetiletí, třicetiletí. Slyšíme, jak pohřební služby a krematoria nestíhají, jak chybí dřeva na rakve. Sám jsem si to začal víc uvědomovat, když jsem v posledních dnech a týdnech viděl, jak umírají moji vrstevníci a známí – padesát let, čtyřicet osm let… Před pár dny „funkční“ člověk, třeba i v plné síle, a za pár dní přijde parte.

Ano – o tom vypráví popelec. Ale není to děsivá záležitost! Je to záležitost velmi útěšná a velmi nadějná. Ano: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš!“ Všecko to vnější pomine. A možná rychleji, než čekáš. Ale je v tom popelci i (a nejen „i“, ale „především“) radostná zvěst: Nepomine všechno! Něco zůstane. Na to se zaměř, a je to tvoje. Duše zůstane. „Čiň pokání a věř evangeliu!“ A zachráníš duši pro celou věčnost. Nemůžeš chtít víc…

Prožijme tuto skutečnost do hloubky! Letos možná víc, než kdykoliv jindy…