PROMLUVA Z 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – PROČ ČLOVĚK MUSÍ TRPĚT?
Jak už jsme si uvědomili minulý týden, po dvě neděle teď slyšíme, jak Ježíš vstupoval do lidských nemocí. Minulou neděli jsme uvažovali nad tím, jak Ježíš vstupuje do lidských nemocí v dnešní době a dnes bude možná dobře trochu přemýšlet nad tím, proč vlastně v našem životě přicházejí nemoci, bolesti, kříže všeho druhu.
Když jsem se ptal dětí, kdy poprvé se na světě objevila nemoc, bolest a smrt, správně mi odpověděly, že to bylo po hříchu prvních lidí. Bůh stvořil svět jako dobrý. Hřích prvních otevřel dveře bolestem, nemoci, smrti.
Proč musím trpět? To je otázka nejednoho člověka i v dnešní době.
Ano, často to bývá pro hříchy druhých lidí. Kolik bolestí lidé působí lidem!
Nebo je to trest za naše hříchy? Ani tuto otázku by nebylo dobře minout. A nemusí být hned řeč o Božích trestech! Často se člověk trestá sám. Když budu kouřit a dostanu rakovinu, za to si můžu sám. Když budu pít a dostanu cirhózu jater, za to si můžu sám. Když budu jezdit autem jak blázen a zabiju se, to nemohu „házet Bohu na krk“! A ty Boží tresty? Bůh nikdy netrestá odvetně: „Něco jsi provedl, tak já ti ukážu!“ Takhle Bůh nikdy nejedná. Nikdy! Na druhou stranu i milující rodiče, když vidí, že děti si škodí a nic nepomáhá, když vidí, že s nimi není řeč, někdy „přitáhnou šrouby“. Ne proto, aby ukázali, že „mají vrch“ (to by bylo špatně!), ale z lásky, někdy i s bolestí v srdci. Aby se děti zamyslely nad svým jednáním a aby se znovu „nastartovaly“. Pro dobro těch dětí. A Bůh je milující rodič! Když nic nepomáhá, někdy i Bůh „přitáhne šrouby“. Z lásky! Aby se člověk zamyslel, aby se znovu „nastartoval“. Kolik lidí už právě v nemoci nebo když přišlo něco jiného těžkého, přehodnotilo svůj žebříček hodnot, obrátilo se, vrátilo se k Bohu…
I jiný pohled se nabízí: Někdy i lidé dobří, bytostně dobří, trpí a Bůh je skrze toto utrpení ještě víc pročistí a přivede na větší hloubku nebo do nové a hlubší živé zkušenosti s Bohem. I olomoucký otec arcibiskup v minulých týdnech prodělal těžký covid a byl opravdu na pokraji smrti. Když se pak uzdravil, v jednom rozhovoru řekl i tato slova:
„Když nejen z reakcí lékařů, ale i z toho, co prožíváte, vidíte, že naděje na uzdravení je malá, díváte se na věci jinak. Setkání s věčností je nadosah. Víte, že už nedokážete nic, že jedinou šancí je pro vás Boží milosrdenství. Tehdy je důležitá zkušenost s ním. … V mládí jsem objevil Ježíšovu lásku, která miluje až do posledního dechu na kříži, a to i ve chvíli, kdy se cítí ode všech opuštěný, i od Boha. Celý život jsem se učil v nepříjemnostech a bolestech poznat opuštěného Ježíše a obejmout ho. Když jsem to udělal i nyní ve chvíli, kdy jsem myslel, že přichází smrt, naplnil mě veliký pokoj.“
Takže ano – pročištění člověka, uvedení na větší hloubku, do hlubší zkušenosti s Ježíšem.
Zní to divně, ale nemoc, bolest a utrpení mohou být i znamením zvláštního Božího vyvolení. Svatý apoštol Pavel píše: „Na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Má z toho prospěch jeho Tělo, to je církev.“ Už jsme si to kdysi říkali: Mohu se nejenom modlit za druhé. Ale mohu Bohu za někoho nabídnout to, co mě v nejširším smyslu bolí. A Bůh mi jednou ukáže, co jsem tím vykupoval, kdo všechno z toho žil a k čemu to bylo dobré.
Tak existují různé pohledy na to, proč člověk trpí. Ale v konkrétním trápení najít konkrétní odpověď PROČ tomu tak je, nemusí být tak jednoduché a někdy je to opravdu nemožné. Někdy nám to Bůh ukáže už tady na zemi a mnohé pochopíme až na věčnosti.
Jedno je důležité: Nemusím vždycky vědět, PROČ teď trpím. Ale vždycky bych se v tom trápení měl odevzdat Bohu. Víte proč? Ještě jednou slova otce arcibiskupa:
Ve chvíli, kdy se mi zdálo, že mě Pán už odvolává, mi došlo, že naší jedinou nadějí je Boží milosrdenství, když se mu cele odevzdáme, a jak veliký význam má v našem životě zasvěcení – odevzdání se. Úžasně osvobozuje od sebe i od všech starostí, protože Bůh se umí nejlépe postarat o to, co mu patří.
O to jde: PROČ trpím, to nemusím vždycky prohlédnout. Ale vždycky bych se v tom konkrétním trápení měl položit do Božích rukou. Když se Bohu odevzdám, když se Bohu dám, on se nejlíp postará o to, co je jeho…