Jak už jsme si uvědomili minulý týden, po dvě neděle teď slyšíme, jak Ježíš vstupoval do lidských nemocí. Minulou neděli jsme uvažovali nad tím, jak Ježíš vstupuje do lidských nemocí v dnešní době a dnes bude možná dobře trochu přemýšlet nad tím, proč vlastně v našem životě přicházejí nemoci, bolesti, kříže všeho druhu.

Když jsem se ptal dětí, kdy poprvé se na světě objevila nemoc, bolest a smrt, správně mi odpověděly, že to bylo po hříchu prvních lidí. Bůh stvořil svět jako dobrý. Hřích prvních otevřel dveře bolestem, nemoci, smrti.

Proč musím trpět? To je otázka nejednoho člověka i v dnešní době.

Ano, často to bývá pro hříchy druhých lidí. Kolik bolestí lidé působí lidem!

Nebo je to trest za naše hříchy? Ani tuto otázku by nebylo dobře minout. A nemusí být hned řeč o Božích trestech! Často se člověk trestá sám. Když budu kouřit a dostanu rakovinu, za to si můžu sám. Když budu pít a dostanu cirhózu jater, za to si můžu sám. Když budu jezdit autem jak blázen a zabiju se, to nemohu „házet Bohu na krk“! A ty Boží tresty? Bůh nikdy netrestá odvetně: „Něco jsi provedl, tak já ti ukážu!“ Takhle Bůh nikdy nejedná. Nikdy! Na druhou stranu i milující rodiče, když vidí, že děti si škodí a nic nepomáhá, když vidí, že s nimi není řeč, někdy „přitáhnou šrouby“. Ne proto, aby ukázali, že „mají vrch“ (to by bylo špatně!), ale z lásky, někdy i s bolestí v srdci. Aby se děti zamyslely nad svým jednáním a aby se znovu „nastartovaly“. Pro dobro těch dětí. A Bůh je milující rodič! Když nic nepomáhá, někdy i Bůh „přitáhne šrouby“. Z lásky! Aby se člověk zamyslel, aby se znovu „nastartoval“. Kolik lidí už právě v nemoci nebo když přišlo něco jiného těžkého, přehodnotilo svůj žebříček hodnot, obrátilo se, vrátilo se k Bohu…

I jiný pohled se nabízí: Někdy i lidé dobří, bytostně dobří, trpí a Bůh je skrze toto utrpení ještě víc pročistí a přivede na větší hloubku nebo do nové a hlubší živé zkušenosti s Bohem. I olomoucký otec arcibiskup v minulých týdnech prodělal těžký covid a byl opravdu na pokraji smrti. Když se pak uzdravil, v jednom rozhovoru řekl i tato slova:

„Když nejen z reakcí lékařů, ale i z toho, co prožíváte, vidíte, že naděje na uzdravení je malá, díváte se na věci jinak. Setkání s věčností je nadosah. Víte, že už nedokážete nic, že jedinou šancí je pro vás Boží milosrdenství. Tehdy je důležitá zkušenost s ním. … V mládí jsem objevil Ježíšovu lásku, která miluje až do posledního dechu na kříži, a to i ve chvíli, kdy se cítí ode všech opuštěný, i od Boha. Celý život jsem se učil v nepříjemnostech a bolestech poznat opuštěného Ježíše a obejmout ho. Když jsem to udělal i nyní ve chvíli, kdy jsem myslel, že přichází smrt, naplnil mě veliký pokoj.“

Takže ano – pročištění člověka, uvedení na větší hloubku, do hlubší zkušenosti s Ježíšem.

Zní to divně, ale nemoc, bolest a utrpení mohou být i znamením zvláštního Božího vyvolení. Svatý apoštol Pavel píše: „Na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap. Má z toho prospěch jeho Tělo, to je církev.“ Už jsme si to kdysi říkali: Mohu se nejenom modlit za druhé. Ale mohu Bohu za někoho nabídnout to, co mě v nejširším smyslu bolí. A Bůh mi jednou ukáže, co jsem tím vykupoval, kdo všechno z toho žil a k čemu to bylo dobré.

Tak existují různé pohledy na to, proč člověk trpí. Ale v konkrétním trápení najít konkrétní odpověď PROČ tomu tak je, nemusí být tak jednoduché a někdy je to opravdu nemožné. Někdy nám to Bůh ukáže už tady na zemi a mnohé pochopíme až na věčnosti.

Jedno je důležité: Nemusím vždycky vědět, PROČ teď trpím. Ale vždycky bych se v tom trápení měl odevzdat Bohu. Víte proč? Ještě jednou slova otce arcibiskupa:

Ve chvíli, kdy se mi zdálo, že mě Pán už odvolává, mi došlo, že naší jedinou nadějí je Boží milosrdenství, když se mu cele odevzdáme, a jak veliký význam má v našem životě zasvěcení – odevzdání se. Úžasně osvobozuje od sebe i od všech starostí, protože Bůh se umí nejlépe postarat o to, co mu patří.

O to jde: PROČ trpím, to nemusím vždycky prohlédnout. Ale vždycky bych se v tom konkrétním trápení měl položit do Božích rukou. Když se Bohu odevzdám, když se Bohu dám, on se nejlíp postará o to, co je jeho…