Máme svátek Svaté rodiny nazaretské a máme jistě i svátek našich rodin. Určitě bude dobře uvažovat nad tím, jak život i v těch našich rodinách prohloubit, zkrásnit.

Možná někdy velmi přemýšlíte, jaký dárek vašim drahým pořídit – ať už na Vánoce, nebo třeba ke svátku či k narozeninám. V poslední době tak jaksi intenzívněji vnímám, jak krásným dárkem může být věnovat těm našim drahým svůj čas.

Vzpomínal jeden kněz, jak jeho maminka často sedávala se svými vnoučátky a ta vnoučátka jí vyprávěla, co prožívají a co dělaly a co se učily ve škole, atd., atd. A ten kněz se jednou maminky zeptal: „Mami, a ty tomu všemu rozumíš, co ti vyprávějí?“ A maminka říká: „Ne, ale to není důležité…“ Prostě naslouchala jim, povídala si s nimi, věnovala jim svůj čas. To bylo důležité.

A stejně to platí i opačně – ze strany mladých vůči té starší generaci. Udělal jsem před časem takovou zkušenost: Jel jsem domů pomoct mamince, bylo toho na všecky strany nějak moc, potřeboval jsem jí posekat trávu, teď do toho začalo pršet, tak se to samozřejmě neudělalo. A úplně mi tahle Boží režie nějak nesedla. Pak jsem to taky otevřel ve svátosti smíření. A zpovědník mně tehdy řekl asi toto: „No, jestli Pán Bůh třeba nechtěl, abyste si uvařili kafe a aby sis s maminkou sedl a abyste si popovídali…“ No, asi jo…

Tak na to nezapomeňme: Darovat druhým svůj čas. Z toho budou naši drazí žít a na to budou rádi vzpomínat…