Browse By

PROMLUVA Z 27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (A) – NEDOKONČENÝ PŘÍBĚH

Nevím, jestli to vnímáme, ale už 3. neděli po sobě k nám z evangelia zaznívá motiv vinice. Před dvěma týdny jsme slyšeli, jak Pán vinice najímá dělníky, někteří pracují od rána, někteří se přidají později, jiní třeba až poslední hodinu před setměním. Minulou neděli byla řeč o tom, jak otec posílá své dva syny pracovat na vinici. Jeden říká, že se mu nechce, ale pak jde, druhý říká, že půjde, ale nakonec nejde. No a dnes slyšíme o zakládání vinice, ze které se ale jejímu majiteli nedostane výnosu. A slyšíme to nejen v evangeliu. Stejnou myšlenkou je neseno i dnešní 1. čtení.

Zvláště v tom prvním čtení je nádherná výpověď o tom, jaký vztah má pán k té vinici. Ten vztah se dá označit slovem „péče“: Okopal ji, očistil ji od kamení. (Vzpomínal jeden člověk, jak na střední škole byli jednou na brigádě, při které zbavovali pole kamení. Říkal: „To byla robota!“) Pán vinice si tu robotu se svojí vinicí dal. Okopal ji, očistil ji od kamení. Obehnal tu vinici plotem, vystavěl strážní věž – to znamená: Začal ji chránit. Dala mu ta vinice velkou námahu, má k ní vztah. To už tak bývá, že co nás hodně stojí, k tomu máme pak vztah. (Vnímám to teď i s naším komunitním centrem, jak právě ti, kteří se na něm nejvíc nadřeli, krásně o něm mluví, radují se z každé maličkosti, radují se i z toho, že začala růst zasetá tráva. To je úžasné!) Tak to je: Co člověka stálo hodně práce, hodně námahy, hodně potu, hodně sil, toho si pak váží a těší se, že si toho užije, těší se na plody. Tak i pán té vinice: Věnoval jí mnoho úsilí, získal k ní vztah, začal ji chránit, těšil se na plody. A ty plody nepřišly.

Ten vinař – to je Bůh. A tou vinicí ve Starém zákoně byl jeho vyvolený židovský národ. „Dům Izraelův je vinicí Páně“, tak jsme to zpívali v odpovědi dnešního žalmu. A právě v tom žalmu jsme pak slyšeli: „Révu z Egypta jsi přenesl, Bože, vyhnals pohany a zasadils ji.“ Bůh vyvedl svůj národ z egyptského otroctví, uvedl, zasadil ho do zaslíbené země, pečoval o něj, vychovával jej. A ten národ zplaněl. “ (To je hrozné slovo – zplaněl!) Bůh čekal, že ten národ bude žít věrně jako věřící a Bohem vedený národ. Ale bylo to jinak. Úplně emotivně Bůh v tom 1. čtení říká: „Co jsem ještě měl pro svoji vinici udělat a neudělal jsem?“

A pak říká hrozná slova: „Odstraním její plot, rozbořím její zeď (to znamená: přestanu ji chránit), že ji rozšlapou, udělám z ní pustinu…“ Přesně podle té předpovědi se stalo: Přitáhli Babyloňané, strhli jeruzalémské hradby, vyplenili zem, odvlekli národ do Babylona jako otroky, a ta zem zůstala zpustlá na dlouhých 80 let.

A tu už se dostáváme k evangeliu: Lidé se vracejí z Babylonského zajetí, Bůh znovu buduje svůj národ jako obnovenou vinici. Pečuje o svůj národ, stará se o něj, vychovává jej. A když pošle služebníky pro úrodu, tak jednoho zbijí, druhého zabijí, třetího ukamenují. Kdo byli ti služebníci? To byli proroci. A ti končili většinou lidsky tragicky. Známe z evangelia, jak Ježíš pláče nad Jeruzalémem: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo k tobě byli posláni.“ Nakonec Pán vinice (Bůh) posílá svého Syna. A ten dopadne přesně tak, jak je předpovězeno v evangeliu: „Vyhnali ho ven z vinice a zabili.“ Přesně tak se stalo: Za hradby Jeruzaléma Krista vyvlekli a tam ho zabili.

A zase to hrozné slovo evangelia: „Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“ Přesně tak se stalo: To vyvolení Boží od té doby už není vázáno na nějaký konkrétní národ, ale tím národem jsou všichni, kdo uvěří a ponesou plody křesťanského života.

Takže tou vinicí jsme teď my. Vinicí milovanou, opečovávanou, vinicí zavlažovanou Ježíšovou krví. „Co jsem ještě měl pro svou vinici udělat?“ tak to zaznívá v dnešním prvním čtení. Nemohl udělat Ježíš pro nás víc, než že dal za nás život, krev. Jsme jeho opečovávanou a milovanou vinicí. I z této vinice Ježíš čeká plody. Čeká, že lidsky i duchovně (vůči člověku i vůči Bohu) poneseme plody křesťanského života.

Momentálně je to nedokončený příběh. Jak to s tou naší vinicí dopadne, to už bude hodně záležet i na nás…