Vypadá docela legračně služebník z dnešního úryvku evangelia, který slibuje panovníkovi zaplatit celý dluh! Ten dluh byl tak šílný! Ten dluh vůči panovníkovi se v přepočtu na naše poměry pohyboval v miliardových částkách.

Stejně tak legračně vypadá hříšník, který říká: „Já si s Bohem svoje hříchy vyrovnám sám.“ Nevyrovnáš! Na to nemáš! Když si člověk uvědomí, kdo je člověk a kdo je Bůh… Když si člověk uvědomí, co to znamená, když se tvor hříchem postaví proti Tvůrci… Když si člověk uvědomí, co to znamená, když se člověk hříchem vzepře proti Bohu… To si s Bohem nevyrovnáš! Na to nemáš!

To je podobné, jak jsme si kdysi vyprávěli o lidech, kteří říkají, že jdou zaplatit mši svatou. Na to nemáš, aby sis zaplatil mši svatou! To zaplatil Ježíš svojí krví! A stejné to je, když hříšník řekne: „Já si s Bohem svůj hřích vyrovnám sám!“ Nevyrovnáš! Na to nemáš! To vyrovnal Ježíš svojí krví! Ty z toho můžeš jenom žít. Ty můžeš žít z té obrovské Boží lásky, o které v žalmu zpíváme: „Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý.“ Víte, co je to „nadmíru“? Víc než je třeba. Bůh je dobrý víc, než je třeba. A my z té jeho obrovské dobroty jenom můžeme zdarma žít, jako dítě žije zdarma z dobroty svých rodičů. To je úžasné!

Ne že by pokání nebylo důležité. Pokání je důležité! Ve Fatimě děti viděly vedle Panny Marie stát anděla s ohnivým plamenným mečem, kterým mířil k Zemi, jakoby ji chtěl zapálit. Panna Maria to brzdila světlem, které vycházelo z jejích rukou. A ten anděl velmi hlasitě třikrát zvolal: „Pokání, pokání, pokání!“

Co to je pokání? Dá se říct: Pokání je snaha napravit, co napravit umíme, a touha napravit, co napravit neumíme. Klasický příklad – 7. přikázání: Někdo něco ukradl. K odpuštění nestačí se vyzpovídat. Kdo něco ukradl, musí to vrátit nebo nahradit. Ale v životě může přijít spousta záležitostí, které už vrátit ani plně nahradit nelze. V roce 2002 mladý muž v Dubu nad Moravou zavražil výborného kněze – P. Cyrila Vrbíka. Osobně jsem toho kněze znal – byl jsem u něj jako bohoslovec na prázdninové praxi. Výborný kněz. Sekyrou ho zavraždil. Dostal za to doživotí. Ale ten vrah se potom ve vězení obrátil. Začal se modlit, začal číst Bibli, byl dokonce ve vězení biřmován, odmítl televizi a vzal svůj úděl, který mu vyměřil soud (a ještě si k tomu sám přidal), jako pokání za svůj hřích. Život už otci Cyrilovi nevrátí. Ale koná pokání.

Tak to je pokání: Snaha napravit, co napravit umíme, a touha napravit, co napravit neumíme. A zvlášť, když už člověk neumí plně napravit, co udělal špatného, pak jsou tři výborné skutky pokání: modlitba, půst a almužna. Modlitba: Žena byla na potratu. Už tomu maličkému život nevrátí. Ale může se modlit za maminky, které jsou v podobné těžké situaci a váhají. Nebo půst: Člověk si nedovoleně něčeho užil. Zůstal v neděli v posteli, místo aby šel do kostela. Nebo se třeba vyspal s někým, s kým neměl. To už nevrátí. Ale může to nahradit tím, že si odřekne něco, co dovolené je. Nebo almužna: Člověk byl necitlivý k potřebám druhých. Tak to napraví tím, že teď bude k druhým o to citlivější a zahrne je větší pozorností, větší štědrostí.

Takže ano – pokání je důležité. Ale vyrovnat si to s Bohem – na to nemáme. Chtít s Bohem účtovat – to je konečná! Ale pokud snaha o poctivé pokání v životě člověka je, pokud v našem životě je poctivá snaha napravit, co napravit můžeme a pokud v našem životě je upřímná touha napravit, co napravit nemůžeme, pak se opravdu můžeme položit do těch Božích dlaní a ve svátosti smíření zažít odpuštění nepředstavitelných dluhů, které svými silami nikdy Bohu splatit neumíme. A to je věc…