„Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho…“ To je zase hodně silné Boží slovo dnešní neděle! A přiznejme si – pro mnohé nepřijatelné: „Pane faráři, ne! Tohle fakt ne! Každý má zodpovědnost sám za sebe a já se nikomu do života montovat nebudu. To je věc každého, co dělá a jak žije a do toho já nebudu strkat nos.“ Vnímáte to taky tak? Tak pojďme se na to Boží slovo podívat trošku blíž. O čem je tady řeč…

Možná napřed o čem tady není řeč. Protože tohle Boží slovo je možné tak brutálně zneužít! Určitě nejde o to buzerovat druhé, určitě nejde o to do druhých šťourat, ponížit je, dokázat jim, jak jsou nemožní. Určitě nejde o prkotinky, o nějaké protivné moralizování. Určitě nejde o to říct druhému, jak mi leze na nervy, „tamto jsi neudělal a tamto děláš špatně“… To po nás skutečně nikdo nechce, ani Bůh.

Nás možná na první pohled zarazí to slovo „pokárej ho“ nebo v prvním čtení „napomeneš je“. My to nemáme rádi, když nás někdo kárá, když nás někdo napomíná. Od dětství to nemáme rádi. Možná to, čemu my v češtině říkáme „bratrské napomenutí“, nám trošku víc objasní latina. Latinsky se „bratrské napomenutí“ řekne „correctio fraterna“. Tam je důležité to „correctio“ – korekce. Tam zaznívá to slovo „srovnat“. Ale ne v tom pejorativním smyslu „já tě srovnám“! Naopak – ve smyslu veliké lásky, o které je řeč v dnešním druhém čtení. Ve smyslu lásky, která neubližuje, která nebuzeruje, která neponižuje, ale která se o bratra, o sestru zajímá. A když vidí, že bratr, sestra uhnuli z cesty, která vede ke spáse, tak má velikou touhu jemu nebo jí říct: „Víš, chtěl bych se s tebou jednou u Boha sejít, záleží mi na tobě, proto ti to říkám, pouvažuj nad tím…“

Znovu říkám: Nejde o prkotinky. Jde o uhnutí z cesty ke spáse. Čím uhýbáme z cesty ke spáse? Vlastně vším, co nám brání chodit ke svatému přijímání a co nazýváme slovem „těžký hřích“. První čtení i evangelium dnešní neděle nám říká: Když někdo jde mimo cestu spásy, pomoz mu vrátit se! To není jenom jeho věc! To je i tvoje věc!

V prvním čtení nám Bůh říká: Když řeknu bezbožnému: ´Zemřeš!´ a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, zemře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. To je Boží slovo!

Ale dělat to jako službu lásky. Dělat to s velikou pokorou, protože i já jsem hříšník a i mě může třeba někdo na něco upozornit, dělat to diskrétně (to je hodně důležité!), a dělat to s velikou láskou v srdci, aby ten člověk pocítil, že ho fakt máme rádi, že nám fakt jde o jeho dobro a že nám fakt na něm záleží a že bychom se fakt i s ním chtěli v nebi sejít.

Tak to už je něco jiného! Ale odvahu to chce. Umíme to? Umíme si svých přátel i slovem všimnout, když jdou mimo cestu spásy? Nebo ve jménu pokojného soužití se raději tváříme, že všechno je OK? Nejlepší přátelé nejsou ti, kdo mlčí k bloudění druhého, ale ti, kteří se ho pokusí přátelsky z jeho bloudění vyvést. Umíme být takovými přáteli?