V dnešním úryvku evangelia nacházíme výstižnou odpověď na to, když lidé říkají: „Ježíš ANO, církev NE!“ Ježíš Petrovi slibuje, že na něm založí SVOU církev. Církev není lidské dílo. Církev chtěl a založil Ježíš. Církev je touha a láska Ježíšova Srdce.

Budeme dnes uvažovat nad tím, k čemu je církev dobrá. A hlavně k čemu je církev dobrá dnes. K tomu si o dnešní neděli poslechněme zamyšlení olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera:

Posláním Církve je oslava Boha a věčná spása lidí. Přesto v různých dobách měla Církev zvláštní dobové úkoly. Jinak řečeno, její život nesl druhotné plody, potřebné pro celou společnost. Ti, kteří přijímali do  života evangelium, podstatným způsobem přispěli například k rozložení otrokářského systému, když dovedli vidět i v otrokovi svého bratra. Ti, kteří brali vážně Ježíšovu větu: Co jste udělali pro jednoho z těch nejmenších, pro mě jste udělali, změnili postavení chudých, postižených, nemocných a sirotků a nakonec vybudovali spousty sociálních ústavů a stojí za novodobými sociálními systémy moderních států. Církev položila základy evropské kultury a vzdělanosti, když lidi nejen vzdělávala ve školách, ale i učila pracovat. Jen benediktini měli síť 37 000 klášterů postavených na heslu: Modli se a pracuj. Církev budovala univerzity, založila množství nemocnic. Co má dát světu dnes?
Dnešní dobový úkol je asi jiný. Myslím, že Církev je v naší kultuře dnes jediná, která je schopná zachránit rodinu a také budoucnost naší civilizace. Jestli v 19. století láska k Bohu a odpověď na jeho lásku naplnila kláštery lidmi zapálenými pro sociální a zdravotní službu potřebným, dnes se musí církev soustředit na rodinu. Jako kdysi Církev budovala kláštery a pak charitní struktury, tak dnes potřebuje funkční strukturu pastorace rodin. Myslím, že služba rodině je dnes pro Církev opravdu historickým úkolem.
Pán Ježíš věděl, že žít manželství dokonale a jít do nebe společně nebude lehké. Proto manželům nabídl svátost manželství, která není jen záležitostí mimořádně svátečního dne svatby, ale každodenního života. Náboženský život není nějakou nadstavbou přirozeného života. Kristus není jen společným cílem, ale i východiskem. Základem šťastného života křesťana i jako člověka je jeho vztah ke Kristu. Lidé, kteří berou manželství jako povolání od Boha, zakoušejí, že jejich přátelství s Bohem pozvedá i jejich manželství. Příklady svatých manželů ukazují, že i obyčejní a chybující lidé mohou dorůst svatosti i ve velmi těžkých podmínkách, když čerpají pomoc z Boží nabídky, když se od Krista učí milovat a odpouštět.
Ta dvě slova úplně stačí. Vlastně jen to první, protože podle apoštola Pavla láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nezoufá, všechno vydrží, nikdy nepřestává. Když svět objeví skutečnou lásku, najde i novou naději a znovu ocení krásu rodiny. Děkuji všem, kteří se do tohoto díla obnovy zapojí, a všem ze srdce žehnám.
Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký

Takže otec arcibiskup říká, že historickým úkolem církve dnes je služba rodině. Víme, že rodina v ohrožení dnes je: lidsky i duchovně. Různé ty snahy nahradit rodinu jinými způsoby soužití, různé ty tlaky, aby ve formulářích už nebyl uváděn „otec“ nebo „matka“, ale „rodič 1“ a „rodič 2“ a jiné nesmysly. Nebo třeba i takové vtipy. Dnešní společnost toleruje téměř všechno: Můžete se ve vtipu navážet do církve, do věřících, můžete se ve vtipu navážet do politiků, do vlády, můžete se ve vtipu navážet do prezidenta, můžete vyprávět sprosté vtipy a společnost se jim bude smát. Toleruje se téměř všechno. Ovšem pouze do chvíle, kdy se byť jen ve vtipu „otřete“ o nějakou menšinu a zvláště o menšiny, které se snaží nějak nahradit rodinu. To pak velmi brzy dostanete „nálepku“ homofoba.

Rodina je ale v ohrožení i duchovně. Zase jen jeden pohled: I teď v té koronavirové době. Mluvil jsem v poslední době s více lidmi – s kněžími, laiky, v různých farnostech. Stále častěji v těch rozhovorech zaznívá obava, že leckteří (zvláště mladí) lidé a někdy opravdu celé rodiny si v této době odvykly chodit do kostela. Přece jen už to trvá dost dlouho: Od března je to již téměř půl roku. Nejprve byly kostely zavřeny a byl dispenz od nedělních bohoslužeb. A když se pak kostely začaly postupně otevírat, tak nejdřív v nich byli staří lidé, kteří tehdy ještě měli raději „sedět doma“. Zato leckteří mladí a někdy opravdu celé rodiny, které do té doby chodily do kostela pravidelně, nepřišly do něj dodnes. A strachem z koronaviru to nejspíš většinou nebude. Jestli mladí chodí do práce, jestli děti budou chodit do škol, jestli se jezdí po dovolených, jestli se chodí do kin, do divadel, do nákupních center, jestli se žije vlastně plnohodnotným životem a jen se nechodí do kostela, koronavirem to nebude. Koronavirus bude jen zástěrka. Spíše lidé objevili, že je to takhle pohodlnější. Jak už otec arcibiskup připomněl dříve, teď je naším úkolem přivést zpět ty, které ovládá lenost.

Ano, služba rodině je historickým úkolem pro církev dnešní doby. Rodina je základní buňkou společnosti i církve. A živá farnost není tam, kde je hodně lidí. Živá farnost je tam, kde jsou rodiny a děti, protože ti jsou budoucností církve.

A pak mám ještě jednu prosbu: V současné koronavirové době už asi nejspíš nepůjde ani v pastoraci rodin a dětí dělat všechno stejně, jak tomu bylo dřív. Jestli máte nějaké nápady, jak konkrétně podpořit rodinný život a život z víry v našich rodinách, dejte prosím vědět a pomozte to zrealizovat. O vaše nápady stojím.

Tak na to nezapomeňme: Služba rodině je historickým úkolem pro církev dnešní doby. A církev – to nejsou jen biskupové a kněží. Církev – to jsme my všichni pokřtění, každý z nás…