Browse By

PROMLUVA Z 19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (A) – VYJDI Z JESKYNĚ!

Dnešní evangelium o učednících na lodi, na kterou dorážejí vlny, a o Petrovi kráčejícím za Kristem po vodní hladině asi známe velice dobře. Možná si ho pamatujeme ještě z hodin náboženství. A tak bych dneska chtěl naši pozornost zaměřit zvláště k prvnímu čtení. Opět je tam souvislost s evangeliem, ale je tam ta souvislost docela skrytá. Tak se ji pokusíme objevit.

Je tam řeč o proroku Eliášovi. Eliáš tehdy padl v nemilost tehdejšího krále Achaba a v ještě větší nemilost Achabovy ženy Jezabel, která chtěla Eliáše sprovodit ze světa. Eliáš před ní utíká, až přijde k Boží hoře Chorebu, a tam se ukryje v jeskyni. A právě tam mu Bůh řekne: Eliáši, pojď ven! Vyjdi! Vyjdi z té jeskyně!

To slovíčko „Vyjdi!“ zaznívá v Bibli z Božích úst k různým lidem vícekrát. Teď tady zaznívá k Eliášovi: „Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem!“

Proč je ta věta tak důležitá? Protože jeskyně – to je symbol jistoty, krytých zad. Když jsem v jeskyni, tak mám krytá záda. Stačí si hlídat vchod. Ale když se postavím na horu, tak nemám krytá záda a ještě jsem vidět.

A to je zkušenost, že když Bůh chce s člověkem pohnout a chce člověka změnit, tak většinou to nejde, dokud člověk má svoje jistoty a dokud má krytá záda. Možná i když se podíváme zpětně na svůj život: Kdy se nás Bůh nejvíc dotkl? Kdy nás Bůh nejvíc změnil? Když jsme byli zakotveni ve svých jistotách? Když jsme měli krytá záda? Anebo když jsme se ocitli na průvanu a v nejistotě?! Často to bývá ta druhá varianta.

Ale to je pro nás těžké. Protože, přiznejme si, my máme rádi ty svoje jistoty. Když jsou peníze na kontě, když je jistota práce, když to v rodině „klape“, když zdraví slouží, když máme nějaké ty známosti, když máme na koho se obrátit, když zaběhnuté věci fungují, je nám fajn. A je nám mnohdy tak fajn, že i kdybychom potřebovali něco podstatného a životně důležitého v životě změnit, často s námi nepohne ani Bůh. A Bůh musí člověka kolikrát pozvat, aby z těch svých jistot vystoupil. A někdy nestačí pozvat, někdy v tom Bůh musí člověku i pomoct a zrežíruje to tak, že prostě ty člověčí jistoty od člověka odstoupí. Tvárný je člověk, až když je závislý jen na Bohu.

I ti apoštolové v evangeliu (a to je ta souvislost, o které jsem mluvil na začátku): S Kristovým božstvím a s jeho mocí se setkali právě tehdy, když opustili pevnou zem a vstoupili do lodi, která se pak zmítala ve vlnách. A Petr se setkal s ještě větší Boží mocí, když se nechal uvést do ještě větší nejistoty. V té lodičce měl pod nohama aspoň palubu. Těžko si představit větší nejistotu, než kráčet po vodě, když kolem všude jsou vlny.

A tak je tomu i dnes. Uvědomil jsem si to zvlášť před nedávnem, když se v USA koronavirus začal nekontrolovatelně šířit a lidi dostali taky povinnost nosit roušky. A oni to vzali jako útok na svoji svobodu a vyrazili do ulic demonstrovat proti tomu příkazu. Prostě byli zvyklí na své jistoty, byli zvyklí na úžasnou svobodu a nepohne s nimi nikdo, i kdyby na to měli po tisících umírat. A bylo to pak podobně i v dalších zemích. Na druhou stranu právě třeba i ta dnešní doba nejistoty – nejistoty v otázce zdraví a nemoci, nejistoty v otázce ekonomické krize, zaměstnání, atd., atd.: Nejednoho člověka to mění, nejednoho člověka to přivádí k přemýšlení, nejednoho člověka to může přivést i k veliké hloubce. V tomto smyslu nejistota může být opravdu svatá, může člověka posunout, nechat dozrát, přivést i k veliké moudrosti.

Tak ať i nám zní slova dnešního prvního čtení: Vyjdi ze své jeskyně a postav se na horu před Hospodinem. Možná nám ta slova už Ježíš někdy řekl, možná nám je říká teď, možná nám je řekne někdy v budoucnu. Někdy nás k tomu možná nejen pozve. Někdy nám k tomu třeba i pomůže. A bude to jeho veliký dar…