Browse By

PROMLUVA Z 16. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (A) – BŮH CYNICKÝ, BEZMOCNÝ NEBO TRPĚLIVÝ?

O čem to dnešní evangelium vypráví? Možná napřed o čem nevypráví. Určitě nevypráví o tom, že je jedno, jak člověk jedná. Není to jedno! Ta eschatologická (konečná) spravedlnost bude a bude odpovídat právě jednání člověka.

Ale proč Bůh nezasáhne proti zlu hned? A proč ty zlé nezlikviduje hned? To je tak bezmocný nebo cynický nebo lhostejný? Co to je za Boha?!

Služebníci v tom podobenství říkají: „Pane, máme jít a ten plevel sesbírat?“ A hospodář jim říká: „Ne! Protože byste poničili i to dobré!“ Už jsme si kdysi říkali, co to byl ten plevel, o kterém je tady řeč. Má botanické jméno jílek mámivý. Má velmi rozvětvené kořínky a ty podrůstají pod kořínky obilí. Chtít ten plevel vytrhávat, znamená poničit i obilí.

To známe z dějin: Když se jakákoliv společnost uchýlila k čistkám – i ve jménu dobra! – a chtěla násilně zlikvidovat zlo, „svezla“ se s tím i spousta nevinných lidí a vedlo to k novým zlům a k novým nespravedlnostem.

Ale nejde jenom o ty nevinné. Jde i o ty vinné! Kdyby Bůh hned likvidoval ty, kteří se provinili, neměli bychom kajícího lotra, neměli bychom Máří Magdalenu, neměli bychom svatého Augustýna, neměli bychom spoustu jiných, v jejichž životě pšenice nakonec nekonečně přerostla plevel.

P. Marián Kuffa kdysi k tomu vyprávěl tuto svoji zkušenost: Bylo to někdy v době jeho dospívání. Seděli s kamarády kdesi na lavičce a bavili se a smáli se. Najednou k nim přišel dospělý člověk, kterého Marián znal. Zdvihl Mariána z lavičky, ručně stručně si ho „podal“ a řekl: „Ty usmrkanče, ty na mě nadávat nebudeš!“ Všichni byli překvapení a Marián nejvíc. „Já jsem nikdy na nikoho nenadával. Můžete se zeptat spolužáků, učitelů. To nikdo ode mě neslyšel. Nikdy!“ A pak Mariána napadla jedna věc: Táta toho člověka zná taky. A ještě tomu člověku táta s něčím pomáhal. A táta byl pruďas. Tak si řekl: Tak. A řeknu to tátovi. A ten už zjedná spravedlnost! Pak to nějak „spolkl“, neudělal to, zapomněl na to, stal se knězem. Po několika letech ten muž k němu přišel na faru jako bezdomovec. P. Marián říkal: „Kdybych tehdy proti němu podráždil tátu, možná bych zjednal spravedlnost, ale zavřel bych mu dveře. Dveře k návratu k Bohu. On opravdu upřímně začal hledat cestu k Bohu a dělat krásné skutky milosrdenství.“

Ale jde taky o nás. Nejenom o ten velký svět, kde jsou dobří a zlí, ale jde i o ten svět našeho srdce, naší bytosti. I to je svět, i to je pole – maličké aspoň. Ne nadarmo se jméno prvního člověka nazývá Adam. Adam znamená „člověk“. To jméno pochází z hebrejštiny a je příbuzné také se slovem „hlína, půda“. To jméno Adam bývá překládáno jako „člověk spjatý s půdou“. Všichni jsme tím Adamem. Všichni jsme „člověk spjatý s půdou“. Všichni jsme půdou a do té půdy zasévá Bůh a zasévá do ní ten zlý. A to dobro i zlo se nějakým způsobem projevuje. A že Bůh drasticky netrhá hned každé zlo, že nereaguje hned na každé zlo jako býk na červený hadr, že je dobrý, shovívavý, že má trpělivost, že dává člověku čas, že dává čas, aby pšenice mohla nekonečně přerůst plevel, a že i ten plevel zde na zemi ničí jemně, to je veliká šance i pro nás…