Tak opět po roce slavíme slavnost svatých Cyrila a Metoděje. V té známé velehradské písni zpíváme: „Otcové naši, svatí apoštolé, ctí vaše jména stále národ vděčný…“ Svatého Cyrila a Metoděje nazýváme otci. Sv. apoštol Pavel píše takovou zvláštní myšlenku: „Učitelů máte mnoho, ale otců mnoho nemáte.“

Co to znamená být otcem? Otec (stejně jako matka) dává život. Otec (stejně jako matka) stojí za něčím, co tu nebylo a co tu je. A o sv. Cyrilu a Metodějovi to platí v duchovním smyslu slova: Stojí za něčím, co v našem národě nebylo, a co tu dnes je. Víra tu nebyla, oni ji přinesli, a dnes tu je.

Jaké to bylo, dokud tu nebyla víra? My se nemusíme domýšlet. My to víme. Z dějin. Z historie. Nebyly tu téměř žádné zákony, nebylo v úctě manželství, kvetla nevěra, loupeže, vraždy, lež, kvetly pohanské kulty, pověry, strach z přírodních živlů, strach z budoucnosti, strach ze smrti…

A teď přeskočme na druhý pól. Jaké je to dnes, když lidé opouštějí to, co sv. Cyril a Metoděj přinesli? Není to podobné? Naštěstí to tady není stejné! Tehdy to bylo drsnější! Ale styčné body jsou. Přece jenom: Ten dar víry tady ještě v naší zemi nějakým způsobem je! Nechtějme zažít situaci, kdy by tady víra nebyla vůbec!

Ale teď se pojďme podívat na to, co je mezi tím, mezi těmito dvěma póly. Co nám sv. Cyril a Metoděj přinesli, když přinesli víru. Co nám víra dá? Víte, my možná někdy máme pocit, že na prvém místě my dáváme Bohu. Jak to říkal ten jeden malý synek. Maminka se s ním na chvilku stavila v kostele a říká mu: „Pojď, poděkujeme Pánu Bohu, že jsme za ním mohli přijít!“ A ten synek byl takový trochu rebel, tak na to říká: „No to by spíš měl Pán Bůh poděkovat nám, že jsme za ním přišli!“ Kolik lidí to takhle vnímá, že my děláme Bohu milost. A přitom on dělá milost nám!

Co nám dává víra. Můžeme na to nahlížet z různých zorných úhlů. Chci tady dnes podtrhnout tři prvky: Víra dává člověku úžasnou svobodu, dává člověku jistotu a dává člověku naději.

Dává svobodu. Víte jakou? V oblasti, kterou všichni známe, a která nás mnohé štve, a to je strach z lidí. Před nedávnem jsme v evangeliu slyšeli Ježíšovu větu: „Nebojte se lidí!“ Víme, že mnoho lidí se lidí bojí. Víme, že lidé nás vidí, že od nás něco čekají, víme, že nás budou posuzovat, že podle toho v jejich očích budeme nebo nebudeme mít hodnotu. A s mnohými lidmi to „cvičí“ a mají strach. A snaží se zalíbit, někdy za každou cenu. I v záležitostech, o kterých ví, že to není dobře. Svatý apoštol Pavel v jednom ze svých listů krásně píše: „Mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás nebo od nějakého lidského soudu.“ Dneska by řekl: Mně je to v podstatě fuk! Mě totiž bude soudit Bůh. A ten je jediný, na kom mi záleží, jak mě vidí, jak mě bude posuzovat. Maruška Vopršálková ať si mě soudí, jak chce. To je to, co mi Bůh říká: Čeho se bojíš? Úsudku lidí? Víra dává člověku obrovskou svobodu. Nejsem a nemusím být otrokem veřejného mínění.

Pak víra dává obrovskou jistotu. A to dokonce v záležitostech, které kazíme, které nezvládáme. Každému z nás se v životě něco nepovede a už to třeba ani neumíme vzít zpátky nebo neumíme, nemůžeme to napravit. Ale jako věřící člověk mohu Bohu svěřit svoje nepovedenosti a nechat Boha, aby do nich vstoupil. To nevěřící člověk nemůže.

A pak naděje do budoucna. Naděje, která je nesena tím, že u Boha není nic nemožného. Naděje i dokonce do té nejzazší budoucnosti, která se člověku otevře smrtí. To nevěřící člověk fakt nemá.

Tak nad tím dneska uvažujme: Jaké by to bylo, kdybychom víru neměli? Jaké to je, když víru máme? Jaké to je a jaké to bude, když víru předáme: dětem, vnoučatům, těm, kdo žijí s námi, těm, kdo přijdou po nás? Jaké by to bylo a jaké to bude, když se nám víru předat nepodaří? Mnoho impulsů máme dnes k promyšlení…