To je ale hodně silné evangelium! Kdo miluje otce nebo matku víc, nežli mne, není mne hoden. Kdo miluje syna nebo dceru víc, nežli mne, není mne hoden…

Tak o čem to dnešní evangelium je? Napřed možná o čem není: Není o tom, že bychom neměli milovat svoje rodiče, není o tom, že bychom neměli milovat svoje děti. To bychom to evangelium četli hodně špatně. Ale o čem to evangelium je?
Je o tom, že Ježíš touží být milován tak, jak miluje on. A on miluje tak, že dává člověku všechno. Dal za nás i svůj život – to pro většinu z nás asi nikdo z lidí neudělal. A dává život věčný. To nám taky nikdo z lidí nedá. Rodiče nám dali pozemský život. Ale život věčný dává jenom ON. Tak o tom to evangelium je: Ježíš touží být milován tak, jak miluje on. A on, když miluje, tak dává všechno.

Další impuls nad dnešním evangeliem: Ježíš ví, že jsou lidé, kteří ho neznají, a proto ho nemilují. S tím se počítá. To není až takový problém. Problém je tehdy, když někdo Krista zná, ví kým Ježíš pro člověka je, ví, co všechno mu Ježíš dal a dává, prožil s ním leccos, a přesto ho miluje méně, než ty ostatní. To problém je.

Pak další věc, kterou můžeme nad dnešním evangeliem nalézt, je to, že když má člověk Ježíše na prvém místě, tak často se dobře poskládají i ostatní záležitosti a vztahy, včetně záležitostí a vztahů k lidem, které tady na zemi nejvíc miluje. Vzpomínal jeden kněz na svoji maminku. Říkal: Vdávala se velice mladá. Bylo jí 20 roků. A pak přišly malé děti: 3 kluky měla. A v té době nebyly jednorázové plínky a neexistovaly pračky a jiné vymoženosti dnešní doby. Měla se ta maminka co otáčet. A ona si přes všechnu svoji práci skoro denně našla cestu do kostela a později svým synům už dospělým říkala: „Nikdy mi ta hodina nechyběla. Nikdy!“ Tak to je zkušenost: Když má člověk Ježíše na prvém místě, tak často se dobře poskládají i ostatní záležitosti a vztahy, včetně záležitostí a vztahů k lidem, které člověk tady na zemi zvlášť miluje.

Samozřejmě, jak to Ježíš jasně říká v pasáži, která předchází dnešnímu úryvku evangelia, ano – někdy Ježíš přináší rozdělení i mezi ty nejbližší. Mám třeba spolužáka – kněze, kterého když se rozhodl pro kněžství, rodiče vyhodili z domu. Když byly prázdniny a my jsme jeli domů, on se neměl kam vrátit. A on ten kříž nesl. Kdyby nemiloval Ježíše, tak by za jeho hlasem nešel.

A ještě jeden příběh ze života – to bude takové slovo do pranice: Vzpomínal jeden kněz na ženu, kterou měl ve své farnosti. Když se měla vdávat, tak svému nastávajícímu řekla asi toto: „Ty víš, že tě mám moc ráda. Ale Boha miluji nade všecko. Ten je před tebou. Ty jsi až po něm. Jsi po něm hned na 1. místě. Ale po něm. A jestli bude v našem vztahu někdy něco v kolizi s mojí vírou, tak já dám přednost Bohu. Jestli chceš, tak si mě vem. Ale tak to bude.“ A on si ji vzal. A je moc dobře, že si to takhle předem řekli.

Tak dokážeme to my komukoliv říct? „Mám tě rád. Má tě moc rád. Třeba i život bych za tebe dal, když by na to přišlo. Ale je tu někdo, kdo u mě stojí ještě výš.“ Dokážu to komukoliv říct? To je těžká otázka. A já ji neříkám proto, abychom se jí nějak drásali, ale abychom se třeba posunuli někam dál.

Tak na to nezapomeňme: Ježíš touží být milován tak, jak miluje on. A on miluje tak, že dává všecko…