Myslím, že už kdysi jsme si říkali, že do té krásné věty dnešního evangelia „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“, můžeme vsadit své jméno, můžeme tam vsadit sebe: Tak Bůh miloval mě, že dal svého jednorozeného Syna, abych já nezahynul, abych já měl život věčný.

Chci vám dnes nabídnout určitý specifický pohled na Boží lásku skrze jednoduchou a přitom velice hlubokou zkušenost jedné ženy, o kterou se kdysi podělila v Katolickém týdeníku. Pojďme si poslechnout, co ta žena napsala:

Příběh, který vám chci vyprávět, se stal při mši svaté. Šla jsem do kostela se svým osmiletým synkem. Ten při mši najednou zpozoroval na zemi motýlka. Ležel tam na zemi po zimě celý schoulený, asi ho vytáhlo z úkrytu první jarní sluníčko. Byl ještě celý zkřehlý. Syn se na něho podíval se soucitem. Sklonil se a vzal si ho do dlaní. Motýl se v jeho dlani stulil a podle všeho mu v té jeho dlani bylo moc dobře. František ho držel, i když šel se mnou ke svatému přijímání. V té chvíli ale motýlek asi už se dost ohřál, a tak znovu vzlétl. Byl na něho krásný pohled. Tato velmi jednoduchá a prostá událost mě velmi oslovila a zasáhla. Já jsem si uvědomila, že náš nebeský Otec se nad námi taky sklání a bere nás do dlaní, když už třeba nemůžeme dál, jsme unavení nebo vyčerpáni, když prostě takříkajíc nemáme dost síly vzlétnout. V jeho dlaních je nám taky krásně teplo. Jeho láska nás zahřívá a chrání a opatruje. I my jsme potom schopni znovu vzlétnout a rozdávat lásku ostatním. Kéž je na nás jako na motýlky také tak krásný pohled! Nebojme se přijít stulit do rukou našeho Pána. Vždyť on nás má moc rád a velmi mu na nás záleží…

Takhle krásně to ta žena napsala. Je to tak: Skrze křest si nás Bůh vzal zvláštním způsobem do svých dlaní. A teď jde jenom o to nějak moc neutíkat z těch jeho dlaní na studenou podlahu. To děláme hříchem. Ale i pokud toto se nám stane, pak můžeme – a kéž to vždycky děláme! – co nejdřív se vrátit zpět: „Ježíši, je mi to líto, zas se k Tobě vracím, vezmi mě zase do svých dlaní!“

Do těch jeho dlaní se tlačit. Víme, jak: v modlitbě, ve svátosti smíření, při mši svaté, ve svatém přijímání. Do těch jeho dlaní se tlačit a nechat se zahřívat, abychom měli sílu vzlétnout. Rozumíte: Bůh neslíbil, že nebudou přicházet těžké věci, ale že v nich bude s námi.

Tlačme se do těch jeho dlaní! Pak i v těžkých chvílích budeme schopni vzlétnout a nic nás nezastaví…