Evangelista svatý Lukáš ve Skutcích apoštolů říká, že když apoštolové byli pohromadě, tak nastal hukot a sestoupil na ně Duch Svatý. A „hukot“ byl i potom, když ti ustrašení apoštolové jdou do světa a v Jeho síle, Jeho moci hlásají. A lidé se obracejí, protože ne apoštolové, ale Duch Svatý tady skrze ně působí.

Chtěl bych tady dnes jeden takový hukot připomenout. A to nejen v přeneseném smyslu slova, ale opravdu hukot doslovný. Letos slavíme 100 let od narození papeže Jana Pavla II. A právě v roce 1979, když tento papež za hluboké totality poprvé po svém zvolení přijel do Varšavy – bylo to právě o svatodušní slavnosti. Bylo tam tehdy na mši svaté přes 1 milion lidí. Tvrdá totalita tehdy ještě byla. A on tehdy končil kázání mohutným voláním. Svolával Ducha Svatého: „Ať sestoupí Tvůj Duch a obnoví tvář této země! Ať obnoví tvář této země!“ Skutečně takovým mohutným způsobem svolával Ducha Svatého na tu svoji zem. A v tu chvíli fakt nastal hukot. Ti lidi začali chválit Pána, zpívat, tleskat, křičet. Trvalo to 14 minut! A Svatý Otec ty lidi nechal. On je uměl utišit, když chtěl. Ale on je v tu chvíli nechal. On možná tehdy opravdu cítil, že Duch Svatý sestupuje v tu chvíli na ty lidi a vytlačuje z jejich srdcí strach. Ti lidi se přestali bát. A šli domů a vypukla Solidarita… Duch Svatý sestoupil, lidi zvedli hlavy, přestali se bát a časem to vyústilo ve svobodu, v konec totality.

Ale nemusí to být vždycky hukot. Duch svatý může působit i tiše. Vzpomínal jeden kněz na jednu mladou dívku, zdravotní sestru, skutečně dívku adorace, modlitby. Dostala na oddělení ženu s pokročilou rakovinou. Ta žena proklínala všecko: Pána Boha, medicínu, celý svět, všecko. A ta sestřička říká: „Pane Bože, tož co já jí mám říct? Tys mi ji tady svěřil. Já vím, že ve mně žiješ, že ve mně působíš. Co jí mám říct?“ – „Víš, nic jí neříkej. V té její bolesti každé slovo je bledé. Měj ji ráda, prokazuj jí lásku, dělej pro ni to nejlepší, co umíš.“ A tak ta sestřička vždycky přišla, dala jí injekci, posloužila ji, pohladila ji, vždycky se na ni tak s láskou zadívala. A ta žena si nakonec nechala zavolat kněze: „Víte, já jsem se tady na té posteli setkala s Bohem. Já nevím, co to je, ale když se ta sestřička na mě dívá, já cítím, že se na mě dívá Bůh. A já už věřím. Věřím, že mi teď Bůh odpustí a přijme mne. Bolesti – ty už mi za chvíli skončí. A očistec – tím jsem si prošla už tady na zemi. Já věřím, že mě Bůh přijme.“

Ježíš říká apoštolům a říká i nám: „Přijměte Ducha Svatého!“ Přijměme Ho, prosme o Něj! Potřebujeme Ho. Potřebuje Ho naše země, naše rodiny, potřebujeme Ho my. Duchu Svatý, přijď i dnes a obnov tvář i toho kousku země, na kterém žijeme my dnes. S hukotem nebo bez hukotu, to je jedno. Ale přijď a obnov nás…