Je působivé to dnešní první čtení… Známe ho určitě ještě z dětských let. A taky děti ho dobře znají: Jak první lidé chtivě sahají po zakázaném ovoci. Staří církevní otcové říkávali, že ráj byl ztracen nestřídmostí.

My se samozřejmě musíme stále znovu vracet k podstatě tohoto biblického úryvku. Jde o obraznou řeč. Vůbec nejde prioritně o to, jestli tam první lidé něco snědli nebo vypili, nebo jestli to bylo jablko nebo třeba pomeranč. Jde hlavně o ten motiv. O to PROČ Boha neposlechli. Protože byli pyšní. Nechtěli Bohu sloužit. Nechtěli žít v podřízenosti Bohu, nechtěli žít v závislosti na Bohu. Chtěli být jako Bůh.

Být jako Bůh. Víme, jak to je lákavé i dneska! Třeba i v těch reklamách: Vy sami si nastavíte… Vy sami si nastavíte limit. Vy sami si nastavíte splátky. Jéjda, to se nám líbí! Tak o to šlo u prvních lidí: Vy nepotřebujete Boha! Vy sami si nastavíte… Tím byl ztracen ráj kdysi a tím se ztrácí ráj i dnes: Vy sami si nastavíte…

Ráj byl ztracen nestřídmostí. A to platí i dneska. Nestřídmostí v nejširším smyslu slova. Kdosi to výstižně vyjádřil, když řekl: Výpary z břicha jdou do hlavy a zatemňují mozek. Zase: Kdybychom to chtěli brát doslovně, lidé znalí anatomie by se asi chytali za hlavu. Ale v obrazném smyslu slova je to přesně tak: A nejen „výpary z břicha“. Ale právě: Plné břicho, plný stůl, plná peněženka, plný dům věcí potřebných i nepotřebných, plno možností, které dneska člověk má, a o kterých se našim předkům ani nezdálo, a hlavně ta moc „Ty sám si nastavíš…“ – to jde tak do hlavy! A člověk přestane přemýšlet. Přestane přemýšlet i nad posledním cílem svého života. Cílem, který je podstatný.

Někteří lidé říkají: „Čím to je, že v naší zemi a v naší Evropě a v našem vyspělém světě tolik lidí Boha opouští? Tolik lidí, kteří ho poznali a kteří s ním žili? Čím to je?“ Důvodů může být mnoho. Ale jedním z nejčastějších je právě ta naplněná nestřídmost! Mají všechno. Nemají nouzi. Mají přebytek. Sytost, spokojenost. A hlavně ty možnosti, ta moc: „Ty sám si nastavíš…“ A Pána Boha už nepotřebují. Tak to je!

A pak je velkým darem, když Pán Bůh člověka zastaví a třeba i nějak bolestně člověku ukáže: „Kamaráde, Boha potřebuješ!“ Jestli i tohoto daru se nám někdy dostalo nebo ještě dostane, poděkujme za něj!

A kéž nestřídmost nevezme Boha a ráj nám…