Browse By

PROMLUVA Z 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (A) – JEŽÍŠ NÁM DAL SVOJE SVĚTLO

Jak žít to dnešní evangelium? Co dělat pro to, abychom byli světlem světa, o kterém Ježíš mluví? Zjednodušující, často používaný výklad říká: Dělej dobro, žij podle své víry a budeš světlem. Žít podle své víry, dělat dobro – to je všecko strašně důležité! Mluvilo o tom i Boží slovo dnešní neděle. Ale to není to nejsilnější myslitelné světlo v našem životě! Pojďme se na dnešní úryvek evangelia podívat trochu hlubším způsobem.

Setkal jsem se s takovým zajímavým komentářem, který říká: Ptát se, co mám dělat, abych byl světlem světa – to je špatně položená otázka! Ježíš neřekl: „SNAŽTE SE, abyste byli solí země nebo světlem světa!“ On řekl: „Vy JSTE sůl země. Vy JSTE světlo světa!“ Nám to bylo dáno! A zadarmo! Ve chvíli křtu.

Krásně to v křestním obřadu vyjadřuje ta chvíle, kdy otec nebo kmotr pár chvil po křtu zapaluje pro své dítě, pro svého svěřence od paškálu křestní svíci. Paškál symbolizuje vzkříšeného Krista, který je Světlo světa, jak jsme o tom před nedávnem uvažovali. A člověk, když přichází na svět – to je zhaslá svíce. Krásná, ale zhaslá. Ježíš ve křtu člověka zapálil. Ježíš dal člověku svoje světlo, jak to krásně pak vyjadřuje zapálení svíce od paškálu. Ježíš dal člověku svoje světlo. Od chvíle křtu máme jeho světlo. On je tím světlem!

V žalmu jsme dnes zpívali, že spravedlivý září v temnotách jako světlo. Samozřejmě: I dobré skutky nějakým způsobem září. A třeba i významným způsobem. Ale křesťan nezáří svým světlem! Ježíš je to světlo! Stejně tak v evangeliu jsme slyšeli: „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ Ale to není naše osobní světlo! Naším světlem je od chvíle křtu Ježíš.

Naší úkolem není ptát se, jak to udělat, abych byl světlem. My jsme světlem, protože jsme zapáleni od Krista. On je tím naším světlem. Na nás jenom je, abychom tu lampu svého života udržovali průzračnou, čistou, abychom to světlo v sobě neuzavírali, abychom tomu světlu nebránili prostupovat ven.

Výborný slovenský kazatel P. Vrablec v jednom kázání vzpomínal, jak za ním jednou přišel nějaký křesťan a říká: „Otče, otče, zachraňte mě, nebo já přijdu o svoji víru katolickou. Pomožte mi!“ A kněz se ptá: „A co se stalo?“ – „No, víte, já pracuju v dole a mám tam jednoho kolegu a on ten kolega žije úplně jinak, než ostatní lidé, dokonce úplně jinak, než žiju já. On je takový zvláštní: Když ostatní chlapi nadávají, tak on nenadává, když někoho pomlouvají, tak on nepomlouvá, když vyprávějí sprosté vtipy, tak on se nepřidá a manželce je absolutně věrný a stará se o svoji rodinu a o svoje děti… A já jsem mu říkal: „Poslyš, Franto, ty žiješ tak hezky. Já bych chtěl být jako ty!“ A on mi říká: „No to je jednoduché. Můžeš. Staň se Svědkem Jehovovým!“ A to s tím člověkem „zatřepalo“.

A jeden můj spolubratr vyprávěl, jak byl v Turecku a díval se, jak nějaký asi tříletý klučina seděl nahoře na skluzavce a bál se spustit dolů. A dole na něj čekal už téměř dospělý kluk (asi jeho bratr) a tak krásně ho povzbuzoval, až si ten malý dodal odvahy a sjel dolů a ten velký kluk ho dole láskyplně zachytil a krásně ho objal. A ten můj spolubratr říkal: Kdybych tomu synkovi řekl, že chci být jako on, možná by mi tam v tom prostředí odpověděl: No to je jednoduché. Můžeš! Staň se muslimem!

Tak co dělat pro to, aby lidé nemuseli pošilhávat „přes plot“ k jiným církvím, k jiným náboženstvím, k sektám? Co dělat, aby i naše křesťanství podobně oslovovalo druhé? My to světlo v sobě máme! Kristovo světlo! Našim úkolem je jenom udržovat čistou lampu. A zase: Jak je to jednoduché! Nejsme to my, kdo tu lampu očišťuje. Ježíš ji očišťuje. My s ním jenom spolupracujeme, my mu tu lampu přinášíme. Ale očišťuje ji on!

Tak berme to jako povzbuzení, jako radost: Ježíš – on svítí, on očišťuje! Tak to je! Jenom mu to dovolit…