Vypráví se takový vtípek, jak se tři řeholníci modlili spolu breviář. Pravda: Tehdy to ještě neměli v mobilních aplikacích, ale v obyčejných knihách. Najednou zhaslo světlo, byla tma, do knih už neviděli, tak co teď?! Napřed povstal jezuita (o jezuitech se říká, že jsou přísní) a velmi vážně varoval všechny přítomné před věčnou temnotou, kterou prožívají všichni zavržení v pekle. Pak povstal dominikán (dominikáni jsou známí svojí velkou vzdělaností ve věcech víry) a pronesl dlouhou a odbornou přednášku na téma „Světlo a tma ve Starém zákoně“. A nakonec povstal salesián (salesiáni jsou známí svojí praktičností) a vyměnil žárovku 🙂

Proč to vzpomínám? Protože o světlu a temnotě je řeč i v dnešním prvním čtení a taky v evangeliu. Důležitá řeč! Možná vám to první čtení bylo docela povědomé. Četlo se před nedávnem. Čte se každý rok o Vánocích na půlnoční mši svaté: Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Napadlo vás někdy, proč právě o Vánocích si všude dáváme tolik vánočních světel? Na stromky, na chalupy, na různá místa v obci? My křesťané je tam dáváme proto, abychom nezapomněli na podstatu Vánoc: Přichází Ježíš. A přichází jako světlo. Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Hezky to o Kristu říká i vánoční evangelium: V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. (Jan 1,4-5) … Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. (Jan 1,9) A když Ježíš začne veřejně působit, řekne sám o sobě: Já jsem světlo světa. (Jan 8,12). Řekne: Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. (Jan 12,46) A dokonce v poslední knize Bible – v Knize Zjevení svatého apoštola Jana, tam kde je řeč o tom nebeském Jeruzalému, se říká: To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: Září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. (Zj 21,23) Koneckonců přejeme a vyprošujeme to v modlitbě našim zemřelým: Světlo věčné ať jim svítí… Jaké světlo? Ježíš! Pořád je řeč o světle. ON je to Světlo!

A o tom je řeč také v dnešním evangeliu. Napřed slyšíme, jak se Ježíš usadil v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co řekl Izaiáš: „Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti.“ Ježíš s oblibou vyhledává nejtemnější, nejzapomenutější místa. Tam začíná působit, tam koná mocné skutky. To je tak útěšné!

A pak slyšíme, jak Ježíš začne hlásat: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království! V něm se přiblížilo nebeské království, v něm už je přítomno nebeské království! A to „obraťte se!“ neznamená jen (jak to bývá běžně chápáno) „makejte, ať nehřešíte!“, ale Ježíš nám říká: „Obraťte se ke mně a budete mít světlo na svoji životní cestu!“

Možná jsme to zažili. Možná jsme v životě prožili různé temnoty, různá zklamání, různé prohry a opravdu jsme udělali tu zkušenost, jak nám Ježíš konkrétně „posvítil na cestu“.

Celá výpověď Božího slova o Světle, kterým je Kristus, je tak povzbudivá! Není temnota, kterou by On nemohl prozářit. On přišel jako světlo, aby žádný, kdo v něho věří, nezůstal ve tmě. A týká se to i nás…