Ježíšův křest byl samozřejmě něčím jiným, než svátostný křest, který jsme přijali my. Nicméně ten dnešní svátek přímo vybízí, abychom nad svým křtem a nad hodnotou svátostného křtu uvažovali.

Abychom uvažovali nad svým vlastním křtem. Tak si říkám: Poděkovali jsme už někdy v životě Bohu za to, že jsme pokřtěni? Řekli jsme někdy v modlitbě: „Bože, já ti fakt za to děkuju, že se mi dostalo daru a milosti křtu“? Jestli jsme to Bohu nikdy neřekli, řekněme mu to dnes! Protože je za co děkovat!

Pojďme si dneska připomenout, čeho se nám dostalo, když jsme byli pokřtěni…

Možná známe ještě z náboženství, že křest smývá dědičný hřích po prvních lidech, případně i všechny osobní hříchy – pokud je člověk pokřtěný až třeba jako školák nebo v dospělosti, člověk se stává dítětem Božím, členem církve, do duše se mu vtiskuje nesmazatelné znamení křesťana, křtem se člověku otvírá brána k ostatním svátostem.

O něčem z toho jsme už tady uvažovali. Ale hlavně: Bůh spojil křest s věčností člověka! V Janově evangeliu (Jan 3,5) Ježíš říká: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království.“ Stejně tak v Markově evangeliu, když Ježíš posílá apoštoly hlásat evangelium (Mk 16,15-16), Ježíš říká: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen.“ To tam v evangeliu prostě je, a to je Ježíšovo slovo a to se nedá nějak vyretušovat, vymazat!

Možná jenom kousíček, co k tomu říká Katechismus katolické církve. Je to v článcích 1257-1261. Můžete si to pak doma najít. První část bych ocitoval doslovně, další části potom pro krátkost času shrnu vlastními slovy, ale je jistě možno pak doma přečíst si to celé.

Napřed tedy ten citát – je vzat z čl. 1257: Sám Pán tvrdí, že křest je nezbytný pro spásu. Proto přikázal svým učedníkům, aby hlásali evangelium a křtili všechny národy. Křest je nezbytný ke spáse pro ty, jimž bylo hlásáno evangelium a kteří měli možnost žádat o tuto svátost. Církev nezná kromě křtu jiný prostředek, aby zajistila vstup do věčné blaženosti.

Samozřejmě: Pán Bůh má cesty pro ty, kteří bez vlastní viny nebyli pokřtěni. Církev byla vždycky přesvědčena o spáse mučedníků, kteří pro víru zemřeli ještě před vlastním křtem. Tady církev mluví o křtu krve, která byla prolita pro Krista nebo pro život z víry. Stejně tak je církev přesvědčena, že katechumeni (ti, kdo se připravovali na křest) kteří zemřeli ještě před křtem, patří Bohu. Tady církev zase mluví o křtu touhy. Stejně tak děti, které zemřely bez křtu, církev svěřuje Božímu milosrdenství a doufá v Boží milosrdenství. Podobně pro lidi, kteří bez vlastní viny nepoznali Krista, ale hledali a uskutečňovali dobro a pravdu, věříme, že Ježíš cesty má. Víc k tomu opravdu v tom katechismu – moc to doporučuji: články 1257 – 1261 (a kdo Katechismus katolické církve nemáte, tak si ho pořiďte – je tam moc zajímavých věcí; případně text je k dohledání i na internetu).

Takže Bůh cesty má. Ale pro nás, kterým evangelium bylo hlásáno, a pro církev Bůh křest jasně spojil se spásou člověka. Takže vidíme, jak velkým darem je křest. Děkujme za něj! Děkujme za to, že jsme pokřtěni! Samozřejmě dalším velkým a důležitým darem je vytrvalost. I to Ježíš říká, ne že kdo dobře začne, ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen (Mt 24,13).

Takže za křest dnes děkujme a o vytrvalost prosme.