Browse By

PROMLUVA ZE SLAVNOSTI ZJEVENÍ PÁNĚ (A,B,C) – BOŽÍ MLČENÍ NAD DAREM ČLOVĚKA

V dnešním úryvku evangelia vidíme mudrce, jak za Kristem váží hodně dalekou cestu. To se děje i dneska. Lidé se vydávají třeba i na pěší poutě – a někdy daleko: Ze Svatého Kopečka přes Svatý Hostýn na Velehrad, nebo přes půl republiky do Slavkovic k Božímu milosrdenství nebo do Santiaga de Compostela. A když s těmito lidmi třeba televize dělá rozhovor, tak nejedenkrát slyšíme: „Potřebuju sobě nebo někomu ze svých drahých něco vyprosit, tak jdu.“ Člověk si dokáže udělat i dost velké nepohodlí, když něco po Bohu chce: pouť, půst, slib Bohu, čas věnovaný Bohu. I celé noci člověk stráví na modlitbách, když mu pořádně „teče do bot“.

Může být pro nás docela zajímavé, že ti mudrci se vydávají na tu náročnou a nepohodlnou cestu za Ježíšem ne proto, že něco po něm chtějí, ale proto, že mu chtějí něco dát. A to předání darů se děje takovým docela zvláštním způsobem. Oni je předávají miminku! My víme, že Ježíš se nám lidem stal podobným ve všem, kromě hříchu. Tak si můžeme představit, jak mudrci tam skládají svoje dary a Ježíšek u toho spí. Nebo si můžeme představit, jak se té divné cizí návštěvy polekal a začal plakat. Možná se na ty dary ani nepodíval! Anebo podíval. Jenom podíval. Kdo ví, jak to bylo! Ale jedno je jisté: Určitě ti mudrci v té chvíli neslyšeli jeho poděkování. Určitě Ježíš v té chvíli uznale nepokýval hlavou, neprojevil vděčnost. A s tím šli domů: zahrnuti mlčením Božím, ale ve víře. I opačně to můžeme říct: Šli domů ve víře, ale zahrnuti mlčením Božím.

Není to i obrázek nás? My taky Bohu dáváme. A někdy člověk dává velké věci! Mladá žena odpoví na Boží volání a rozhodne se žít zasvěceným životem jako řeholní sestra, skládá řeholní sliby. Kdyby Pán Bůh dal aspoň nějaké znamení, že to přijal! Kdyby aspoň zahřmělo nebo se zablýsklo u toho! Ale zvnějšku se neděje nic! Mladý muž leží na dlažbě katedrály těsně před kněžským svěcením, dává Bohu svůj život těsně před tím, než biskup na něj vloží ruce. Kdyby Pán Bůh dal aspoň nějaké znamení, že to přijal! Kdyby aspoň zahřmělo nebo se zablýsklo u toho! Ale zvnějšku se neděje nic! Člověk po náročném týdnu, měl toho moc v práci, měl toho moc v rodině, a přesto věrně přišel na nedělní mši svatou. Kdyby Bůh dal aspoň nějaké znamení, že to přijal! Nebo přijde člověk třeba i ve všední den. (Právě včera vyprávěl jeden kněz, jak říkal jednomu ministrantovi: „Mohl bys přijít ministrovat třeba i ve všední den!“ A kluk mu říká: „My chodíme do kostela jenom v neděli!“ Kněz mu oponuje: Ale mohl bys za Pánem Ježíšem přijít i ve všední den!“ Synek na to: „Mě to nebaví!“ A kněz mu říká: „Vidíš. A mě to zrovna baví nejvíc přijít za Ježíšem tehdy, kdy nemusím.“) Ano, přijdou lidé i ve všední den. Nebo člověk pracuje, vyloženě dře pro farnost, pro církev. Kdyby Pán Bůh dal aspoň nějaké znamení, že to přijal! Kdyby ho Pán Bůh aspoň poplácal po ramenou a řekl: „Fakt díky, super, seš borec!“ Ale zvnějšku se neděje nic! Člověk by Boží poděkování a odezvu chtěl slyšet hned. Ale Písmo nám říká, že teprve na věčnosti, teprve před Boží tváří může člověk dostat chválu. To je Boží slovo!

Dokážeme to jako ti mudrci? Dát Bohu dar a jít domů zahrnuti mlčením Božím, ale ve víře? O toto umění dneska prosme: o umění žít ve víře v Božím mlčení, o umění žít ve víře v božském tichu, které ale člověka nezastaví…