Začal bych toto naše dnešní zamyšlení oslovením, které v církvi bývá hojně používáno, ale nebývá vždy plně chápáno a doceněno. Je to oslovení: „Bratři a sestry!“ To není fráze! Ani to není jenom nějaké výplňové slovíčko. Skrze Ježíšovo narození v lidském těle a potom zvláštním způsobem skrze náš křest jsme se opravdu stali Ježíšovými lidskými bratry a sestrami a tím i zcela zvláštními bratry a sestrami k sobě navzájem. Takže, milí bratři a sestry, ještě jednou buďte vítáni na dnešní půlnoční mši svaté!

Prožili jsme 24 dní adventu. Advent, to je čas touhy. Možná čas touhy vyslovené, možná čas touhy nevyslovené. Krásně to vyjadřuje několik veršů, které jsem otiskl v posledním čísle farního časopisu:

Den krátký je, noc dlouhá,
tmou hvězdy třpytí se
a v lidech hlad a touha
má podob tisíce…
Možná jsme ten hlad a tu touhu v adventu prožili. Možná jsme je dokázali výslovně pojmenovat, možná jsme dokázali výslovně říct: „Ježíši, přijď! Přijď do této nebo do tamté oblasti mého života, do mé rodiny, do mé práce, do mých vztahů, do něčeho konkrétního bolavého. Přijď Ježíši, potřebuji tě!“ Anebo jsme to možná nedokázali pojmenovat a vyslovit konkrétně, ale možná že ta atmosféra blížících se Vánoc v nás vyvolávala jakýsi nepojmenovaný hlad, nepojmenovanou touhu, touhu po něčem trvalejším, po něčem hlubším. Anebo to může být i jinak! Možná jste prožili advent jako dobu stresů, dobu nestíhání, dobu příprav, možná částečně i jako dobu předvánočních večírků nebo dobu prožitou v záři vánočních světel v nákupních centrech a možná že ta skutečná adventní touha, touha po čemsi trvalejším a hlubším, na nás doléhá až teď. A tak je dobře, že jsme tady!

Možná právě proto jsem na vánoční přání do našeho obecního časopisu i na nástěnky našeho kostela a kaplí dal vánoční a novoroční přání, které alespoň slovně chci upřímně a ze srdce teď předat každému z vás:

Ať o Vánocích hledáme a nacházíme SVĚTLO.
Až ztratí svůj jas světla a světélka nákupních center,
ať objevíme zář Betlémské hvězdy
a ta ať nás dovede ke Světlu světa – živému Ježíši.
A v roce 2020 ať má kdo vést naši ruku,
půjdeme-li někdy tmou…
Takovým světlem může být pro nás i dnešní evangelium. Slyšeli jsme v něm mj. i tato slova: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid! Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán!“

Nevím: Napadlo vás někdy, co znamená to slovo SPASITEL? To je ten, který přináší spásu. Ale co to je ta spása?

Možná nám trošku pomůže latina. Slovo „spása“ se latinsky vyjádří slovem „salus“. A to slovo „salus“ kromě toho významu „spása, záchrana“ znamená taky „zdraví, uzdravení“. To je velice zajímavé!

Kdo z lidí by si nepřál zdraví! Přejeme si to na každém kroku – ke každému svátku, ke každým narozeninám, přejeme si to k Vánocům, budeme si to přát do Nového roku. A čím jsme starší, tím víc si to přejeme, protože s přibývajícími roky a s přibývajícími nemocemi stále víc chápeme, jakým darem je zdraví. Přejeme si zdraví a my věřící se modlíme za zdraví a všichni se svěřujeme do rukou lékařů, kteří už opravu mnohé zmohou. A díky za to! Ale uzdravit člověka v jeho kořeni, v jeho přirozenosti, to dělá Kristus!

Co je to ten kořen, ta přirozenost člověka? To jsou ty tři mohutnosti: rozum, vůle a cit. A ty mohou být někdy hodně zraněné. Když je zraněný cit a vláčí s člověkem, tak to není dobře! Když je zraněná vůle, když je slabá, tak to taky není dobře! A když je zraněný rozum, též to není dobře! Vždyť přece víme, jak často člověk může mít v rozumu tmu, jak často může nevědět kudy kam. Nebo jak se člověk může mýlit, jak člověk může být přesvědčený, že něco je dobře a všichni kolem vidí, že to dobře není. Ale ten člověk to prostě chce!

Proto přichází Ježíš, aby uzdravoval člověka v jeho kořeni, v jeho přirozenosti. Jediné, co je potřebné, je přijít k němu, jako to udělali pastýři a potom mudrci od východu. Přijít k němu a otevřít se mu.

Tak na to nezapomeňme: Dnes se NÁM narodil Spasitel – ten, který přináší salus: spásu, uzdravení… Využijme toho!