Jak víme a jak už to tak bývá, i dnešní první čtení myšlenkově souvisí s evangeliem, ale přesto jsou tato dvě čtení diametrálně odlišná.

V prvním čtení slyšíme o Achazovi, což byl král izraelského národa někdy v 7. století před Kristem. Tento král byl v těžké situaci. Izraelskému národu hrozilo vojenské napadení dvěma sousedními králi. Těžká situace! A do této situace přichází Bůh a říká mu: Já ti pomůžu! Já vím, že Izraeli hrozí nebezpečí. Ale já jsem se zavázal tvým otcům, že vás ochráním. Copak to nevíš? Vyžádej si ode mě znamení, že to myslím vážně! Ale Achaz tuto Boží nabídku dokonce elegantně a pod rouškou zbožnosti s díky vrací: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina!“ Ale ta rouška zbožnosti, to byla obyčejná maska! Proč Achaz odmítá Boží nabídku? Protože on už má vymyšlený svůj plán! On chce požádat o pomoc asyrského krále, který má hodně vojska. Bude to pak samozřejmě znamenat podřízenost tomu asyrskému králi, bude za to platit, ale na to se neohlíží. To je prostě jeho plán.

On ten král Achaz nebyl ateista! On jako izraelský král v Boha věřil. Ale jeho zbožnost končila v chrámu, tam kde se účastnil bohoslužeb jako každý jiný žid, ale s jeho rozhodnutími v životě už tato víra neměla nic společného. Bože, do chrámu přijdu, ale do života mi už nemluv!

A Bůh na to reaguje. Skrze proroka Izaiáše mu říká: Nechceš-li mě o nic žádat, ani o znamení, tak já vám dám znamení sám: Panna počne a porodí syna. Řečeno jinak: Ty se mnou, Achazi, nepočítáš, ty se mnou neplánuješ společnou budoucnost. Ale i když ty se mnou nepočítáš, já se vás nezřeknu, já pro vás budoucnost mám!

A na křídlech tohoto proroctví se pak přenášíme k evangeliu, do chvíle, kdy se toto proroctví mělo vyplnit a taky se vyplnilo. Josefova situace byla podobná té Achazově situaci. I on byl ve velké tísni. Nevěděl, co si má o Marii myslet. Myslel, že mu byla nevěrná. A chtěl si to řešení vymyslet sám. Dvojí řešení se mu nabízelo: Buď to, co si o Marii myslí, zveřejní, jako by to v té době v Izraeli možná udělalo mnoho chlapů, a to by pro Marii znamenalo ukamenování! Anebo to „skousne“, nebude z toho dělat tyátr a tiše, decentně se s ní rozejde a Maria se někam odstěhuje a bude… Rozhodl se pro to druhé. To ho ctí! Ale do těchto lidských plánů najednou taky zasahuje Bůh. Skrze anděla říká: „Josefe, to je tvůj plán. Ale já má pro tebe jiný. Josefe, je to jinak. Přijmi Marii, přijmi dítě!“ A Josef to udělal. On oproti Achazovi měl nejenom víru, ale měl taky důvěru – dokonce ve věcech, které lidsky nezněly moc pravděpodobně – a dovolil Bohu mluvit mu do života. A na jeho slovo, na Boží slovo, měnil i svoje plány.

Co toto Boží slovo říká nám? Achaz i Josef měli víru. Oba. Ani jednomu se zkoušky nevyhnuly. Ale Josef měl i důvěru. Dovolil Bohu mluvit mu do života. Spolehl se na jeho slovo.

Jestli máme víru, a to asi máme, protože jinak bychom tu nebyli, musíme počítat s tím, že i naše víra bude zkoušena. Tak jako se zlato taví v tavícím kelímku a zbavuje se nečistoty, tak i naše víra bude tavena v ohni zkoušek, aby se zbavila všech příměsí, které do ní nepatří. Jako Achaz i jako Josef i my budeme pokoušeni, abychom hledali svoje řešení bez Boha, jako to dělá spousta lidí. Ale Bůh přináší svoje řešení pro každého, kdo je neodmítne. To ovšem od nás vyžaduje nejenom víru, ale i důvěru. I tam, kde je to lidsky málo pravděpodobné. Důvěru, která se projeví i tím, že člověk dovolí Bohu, aby mu mluvil do života. Ve všem. Prosme o tuto důvěru zvlášť v těchto vrcholících adventních dnech…