Minulou neděli jsme slyšeli plamenné a velmi ostré kázání sv. Jana Křtitele. Kázání o zmijím plemenu, o sekeře, která je přiložena ke kořenu stromů, o pročištění obilí na Pánově mlatě, o plevách, které bude pálit ohněm neuhasitelným. Lidé Janovi naslouchali a mnozí si dali říct.

Dneska v evangeliu slyšíme o Janu Křtiteli znovu, ale nacházíme ho v úplně jiné situaci. Je v Herodově vězení. Je tam proto, že Herodes nebyl schopen snést přísná Janova slova ohledně jeho cizoložného vztahu. V tom vězení byla asi tma. Archeologie říká, že se často jednalo o temné kobky. Ale Jan prožívá ještě jinou tmu – vnitřní! Slyší ve vězení o Kristových činech a posílá ke Kristu své učedníky s dotazem: „Ty jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“

Nezdá se vám to divné? Vždyť přece Jan Křtitel u toho byl, když po křtu v Jordánu se nad Kristem otevřelo nebe a zazněl Otcův hlas: „To je můj milovaný Syn!“ Vždyť Jan přece jiným ukazoval na Krista a říkal, že to je ten Beránek Boží. Tak co má teď za pochybnosti?!

Víte, o co šlo? Jan čekal Krista, ale představoval si ho jinak. Čekal Krista přísného. Čekal soudce. A to nebyl jeho výmysl. To měl z Písma – ze Starého zákona. A teď slyší, že Ježíš nejenže nezatočil s hříšníky, ale on se jimi obklopil. Ve sboru apoštolů má bývalého zloděje – celníka Matouše. Baví se s prostitutkami. Sedá si s hříšníky ke stolu a jí s nimi. To bylo pro židy úplně nepředstavitelné. A Jan si to nějak neumí srovnat. Právě v této situaci posílá svoje učedníky za Ježíšem s otázkou: Tak jak to je? Jsi ty ten Mesiáš? Nebo máme čekat jiného?

My víme, že ta Boží spravedlnost bude. Bude na konci života, bude na konci světa. Ale teď je čas milosrdenství.

A toto Ježíš vzkazuje Janu Křtiteli: Milý Jene, v Písmu ale nejsou jenom slova o soudu, jsou tam i jiná slova. Ježíš vlastně cituje Izaiáše, jak jsme to slyšeli v dnešním 1. čtení: Otevřou se oči slepých, odemknou se uši hluchých, chromý poskočí, zaplesá jazyk němého. Ježíš Janovi vzkazuje: Toto všechno se mýma rukama, mým slovem děje! Jsem to já! Písmo se naplňuje a bude se naplňovat! Všechno se naplní! A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší! To znamená: Blahoslavený jsi, jestli se nepohoršíš nad tím, že jsem jiný, než ty jsi očekával! Blahoslavený jsi, jestli se nepohoršíš nad tím, že Bůh jedná jinak, než ty sis představoval.

Není to, bratři a sestry, i náš případ? Nemáme i my představu jiného Boha? Nemáme i my představu, jak by Bůh měl jednat, co by měl a neměl dělat? V našem životě, v naší rodině, ve světě? A nezlobíme se někdy na Boha za to, že jedná jinak? Nezlobíme se na Boha za to, že naše představy, naše touhy, naše očekávání nejsou naplňovány? Neříkáme někdy: Bože, já jsem čekal, ale ty jsi nesplnil? Bůh má právo jednak jinak, než jsme očekávali!

Z naší strany je to o té trpělivosti, jak jsme to slyšeli v 2. čtení: Bratři, vydržte všechno trpělivě, až do té doby, kdy přijde Pán. Podívejte se na rolníka, jak čeká na úrodu. Nechtějte být těmi, kdo dneska zasejí a zítra chtějí sklízet. Teď není doba žně. Teď je doba setby a doba růstu. Vydrž až do žně! A vezmi si za vzor v utrpení a trpělivosti proroky. Jedním z nich je i Jan Křtitel. Trpělivost… Mějme ji!