Ve farním kostele máme dnes mši svatou zvláště pro rodiny s dětmi, tam se budu věnovat hlavně mladé generaci, a tak zde bych se dnes pokusil oslovit zvláště generaci střední a starší.

Víme, že doba adventní je dobou, která nás má připravit na Ježíšův příchod. Nejen na jeho příchod o Vánocích, ale zvláště na jeho příchod ve chvíli naší smrti a při posledním soudu.

Anselm Grün – německý katolický kněz, benediktinský mnich, ekonom, filosof a teolog, žák Karla Rahnera, mimořádně úspěšný autor duchovní literatury, který napsal okolo dvou set knih, napsal taky knihu zvláště pro lidi středního věku, která nese příznačný název V půli cesty. A v této knize říká i tato slova:

Současná generace středního věku není připravena na to, co ji čeká v jeho další polovině. Máme školy pro mladé, ale nikoli pro čtyřicetileté, které by je vychovávaly k úkolům druhé poloviny života. Odpradávna bylo takovou školou náboženství, protože připravovalo na tajemství druhé poloviny lidského bytí. Úkolem druhé poloviny života je duchovní obrození, přenechání sebe samého Bohu, aby nás proměnil. Jde o úkol plný nebezpečí, ale též plný příslibů. Toto obrození od nás nevyžaduje ani tak psychologické znalosti jako spíše to, co označujeme jako zbožnost; připravenost obrátit se do nitra, abychom naslouchali Bohu, který je v nás.

Je to jistě celoživotní úkol přenechávat sebe samého Bohu, obracet se do svého nitra, naslouchat Bohu, který je v nás. Čím je ale člověk starší, tím je ten úkol nějak naléhavější: opouštět svoje já, opouštět svoje ambice a stále víc přenechávat sebe samého Bohu, obracet se do svého nitra, naslouchat Bohu, který je v nás.

Jak na to, zvláště s přibývajícím věkem a ve stáří? Inspiraci nám může dát Max Lucado v knize Potlesk nebes:

Jeden muž každý den poctivě vystupoval na vrchol hory. Dělal to tak už od svého mládí. Několik dní před jeho smrtí ho navštívil kněz. U jeho lůžka viděl prázdnou židli. Zeptal se starce, zda tu byla návštěva. Ten se usmál: „Na tu židli si vždycky posadím Je¬žíše a pak si spolu povídáme.“ Kněze to přivedlo do rozpaků, a tak mu muž podal vy¬světlení: „Jeden přítel mi před mnoha lety řekl, že modlitba je prostě rozhovor s dobrým přítelem. A tak každý den vysunu židli, pozvu Ježíše, aby se posadil, a pak si spolu po¬vídáme.“ Za několik dní přišla dcera tohoto muže za knězem, aby mu oznámila, že její otec právě zemřel. „Zdál se mi tak spokojený a klidný,“ řekla. „Všimla jsem si při tom něčeho podivného. Hlavu neměl na polštáři, ale na prázdné židli vedle postele.“