Vždycky nás asi znovu zarazí, když o slavnosti Krista Krále slyšíme tak neslavnostní, nekrálovské a brutální evangelium o Kristu opuštěném, potupeném, bezmocném, umírajícím na kříži. Proč církev na tento dnešní krásný svátek vybírá tak brutální evangelium? Co to má s Kristem Králem společného?

Pozorný čtenář nebo posluchač jistě zachytil, že zmínky o králi v tomto úryvku evangelia jsou. Je tam řeč o cedulce, která visela na kříži nad Ježíšovou hlavou, a na které byl nápis: „To je židovský král.“ Je tam i řeč o vojácích, kteří Ježíšovi říkají: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ Ale to není ten důvod, proč církev na dnešní svátek vybírá tento úryvek evangelia. Ta cedulka nad Ježíšovou hlavou, to bylo jeho obvinění! A ta slova vojáků – to byl posměch! Už Krista měli. Byl zajat, byl souzen, byl odsouzen, bičován, korunován trním… Teď už ho mají pojištěného hřeby a vysmívají se: „Když jsi židovský král, tak zachraň sám sebe!“

Tak proč církev o svátku Ježíše Krista krále vybírá právě toto evangelium o Kristu posmívaném, odsouzeném, opuštěném, ukřižovaném? Protože právě tam na tom kříži Ježíš uskutečňuje svoji královskou moc! To je výkon jeho královské moci! Tam nás vytrhl – ano, brutálním způsobem! – z moci Božího nepřítele. Tam kraluje, tam vítězí nad Božím nepřítelem.

Ale mohlo to být i jinak! My jsme slyšeli v evangeliu, jak členové velerady Krista pokoušeli: Ať pomůže SÁM SOBĚ! Ať sestoupí s kříže! A Ježíš to mohl udělat! A jak! Mohl to udělat velmi důrazně. Protože on na to svou božskou mocí má! A navíc: Možná si vzpomeneme, že v Getsemanské zahradě Ježíš říká: Stačilo by říct Otci, poprosit Otce, a on by mi okamžitě poslal na pomoc víc, než dvanáct legií andělů. A to by byl „tanec“! Protože andělé jsou mocnější a silnější, než lidé! Mohl to udělat. Mohl sestoupit z kříže – naprosto nezraněný. Mohl zatočit s římskými vojáky, kteří ho na kříž přibili, mohl zatočit s lotrem, který se mu vysmíval, mohl se vypořádat s Pilátem za nespravedlivý soud, mohl před sebe nechat předvést farizeje a zákoníky a veleradu a mohl s nimi zúčtovat. Mohl to udělat. To by byl „fičák“! Bylo by to pro něj velmi snadné!

Ale to je největší životní pokušení: Na sebe myslet. „Ať pomůže SÁM SOBĚ!“ Kdyby pomohl sobě, nepomohl by nám.

Ale to dělali velmi mnozí pozemští králové a vládci, že bohužel pomáhali především sami sobě. O sebe se starali, což nebylo dobře! Svoje odpůrce likvidovali, protivníky věznili, potencionální soky zbavovali zraku, vypichovali jim oči… Tak to dělali pozemští králové. Oni se o sebe uměli postarat! A tak to dělali a dodnes dělají generálové vojska, že stojí někde stranou, za frontovou linií, ve velitelském stanu, stranou střel. Ale Ježíš stál v tom nejprudším boji, právě v té první linii. Jako král, který se stará. To byl výkon jeho královské moci. Tam nás vytrhl z moci Božího nepřítele. On to jasně řekl, že nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo za svoje přátele položí svůj život. A taky to udělal.

A nám nezbývá, než vděčnost a následování…