Slavíme dnes výročí, které bychom v našem zamyšlení neměli pominout. Je to dnes přesně 30 let, kdy se po čtyřicetileté totalitě začala rodit naše novodobá svoboda. Můžeme říct, že to byly dny hněvu a dny naděje.

Byly to dny hněvu, protože to, co jsme slyšeli v evangeliu, to nejsou jenom záležitosti, které budou předcházet konci světa. To byly záležitosti i let 1948 až 1989, kdy nejenom že národ povstal proti národu, ale kdy i Čech povstal proti Čechu, kdy lidé našeho národa lidi svého národa ve jménu ideologie pronásledovali, vztahovali na ně ruce, vodili je na soud a do vězení a na popraviště.

Byl kdysi v televizi Noe zajímavý pořad. Vystupoval v něm jeden velmi starý kněz P. Josef Valerián, který v padesátých letech zažil ten strašný proces s tzv. Babickými vraždami, kdy skutečně v r. 1951 došlo k několika vraždám komunistických funkcionářů. Tyto vraždy pak byla záminkou pro likvidaci a diskreditaci především rolníků a kněží. Záměrně tajnou policií byl vykonstruován proces, kdy tyto vraždy byly hozeny na krk mimo jiné i kněžím, což byla naprostá lež. A mučením, těžkým mučením z nich chtěli dostat „doznání“. P. Velerián to přežil a vydával pak o tom svědectví. Ale další 3 kněží a 8 dalších lidí byli po tom hrozném mučení popraveni – hrozným způsobem. Byla jim dána na krk smyčka a byli vytaženi nahoru, takže se dusili a umírali velmi dlouho. A samozřejmě nejen kněží, nejen věřící, spousta dalších rovných lidí, kteří „neohnuli hřbet“. Byli vězněni, biti, mučeni elektřinou, zimou, odpíráním spánku, popravováni, nuceni k opuštění vlasti – k emigraci. Kolika lidem se bránilo ve studiu, v zaměstnání, po kterém toužili. Mnozí jste to zažili. A poslední rozbuškou bylo násilí, které skomírající režim na den přesně před 30 lety použil proti mladým lidem. Byly to dny hněvu a dny naděje. Dny, které přinesly svobodu.

Dnes se můžeme zamýšlet, jak jsme s tou svobodou naložili, co jsme získali, co jsme poztráceli – jak ve společnosti, tak v rodinách. Velký teolog 20. století P. Josef Zvěřina už kdysi dávno varoval, že po diktatuře komunismu přijde možná ještě horší diktatura konzumismu. To byla prorocká slova! Komunistický režim církev pronásledoval, ale kostely byly plné. Když přišel konzum, začaly se kostely vyprazdňovat. Konzumismus udělal své…

Díváme se na dnešní společnost. Možná znovu prožíváme rozčilení, hněv, možná smutek. Kéž bychom prožívali naději! A kéž bychom tu naději transformovali ve skutek, ve svědectví. Využijme svobodu, kterou máme!

A počítejme s tím, že i v naší době bude třeba vydávat svědectví a že to někdy znovu nemusí být jednoduché. Ať už půjde o diktaturu konzumismu, nebo různé novodobé (genderové či jiné) ideologie, které budou člověka tlačit k indoktrinaci druhých nebo k jednání proti svému svědomí a proti Božímu řádu. Možná že i v naší době přijde čas, kdy bude potřeba znovu vydat svědectví i tím, že člověk odejde z místa, na kterém je, když bude tlačen novodobými ideologiemi. Nevíme, jaké podoby našeho svědectví budou potřebné.

Před pár dny mi jeden malý synek tak upřímně říkal: „Já nevím, jestli bych to dokázal, jak to za komunismu dokázali někteří lidé nechat se kvůli Pánu Ježíši třeba vyhodit ze zaměstnání.“ Tak jsem mu říkal: Neřeš to! Třeba to po tobě nikdy Pán Bůh nebude chtít, tak ti k tomu ani nedává sílu. Až něco bude chtít, sílu ti dá. Řeš přítomnost. Každý den začínej s myšlenkou: „Pane Ježíši, dneska ti chci být věrný, dneska ti chci ukazovat, že jsi pro mě důležitý a že Tě mám rád – třeba v maličkostech, které budou přicházet, i když mě to bude něco stát.“ A když budeš věrný v maličkostech, budeš mít natrénováno a budeš mít naději, že zůstaneš věrný i ve velkých věcech, až třeba jednou přijdou.

A to je cesta i pro nás. Neřešme, jaká doba a jaké okolnosti přijdou! Věrnost v přítomnosti a vytrvalost. O to bojujme a o to prosme…