Prožili jsme tzv. dušičkový oktáv, kdy jsme tak jaksi více mysleli na naše zemřelé, chodili jsme na hřbitovy, za naše zemřelé jsme se modlili, věnovali jim plnomocné odpustky. Ten dušičkový oktáv je jistě jenom každoročním vrcholem naší péče o naše zemřelé, ale jistě se za ně modlíme i během celého roku. Možná denně. Čím byli bližší našemu srdci, tím víc. Proč to děláme? Protože věříme, že věčnost existuje.

My jsme dnes slyšeli dvě diametrálně odlišná čtení. V prvním čtení slyšíme o chlapcích makabejských, kteří umírají mučednickou smrtí s hlubokou vírou ve vzkříšení a ve věčnost a v evangeliu slyšíme o saducejích, kteří vzkříšení popírají.
V určitém smyslu slova je možno říci, že nevěřící lidé vlastně neexistují. Jedni věří, že věčný život je, druzí věří, že věčný život není. Ale vždycky je to záležitost víry! Nic víc. Ale člověk, který s Ježíšem něco prožil, se může o Krista opřít a může se opřít o jeho slovo! O slovo, které se týká nejen tohoto času, ale které se týká i věčnosti.

Ježíš v evangeliích na mnoha místech s naprostou samozřejmostí mluví o věčnosti. Na mnoha místech s naprostou samozřejmostí mluví o tom, co k věčnosti s ním vede a co k věčnosti s ním nevede, ale málokdy mluví o tom, jaké to vlastně na té věčnosti bude. Je to logické. Nelze vyprávět dítěti, které maminka nosí pod srdcem, o tom, jak to vypadá na světě. Dokud se dítě nenarodí a nezažije to, tak to prostě neví. A dokud se my skrze smrt nenarodíme pro věčnost, tak to také nevíme, jaké to tam je. Tady na této zemi nám skutečnost věčnosti opravdu nikdo nemůže dostatečně přiblížit.

Takže ano: Nevěřící lidé neexistují. Věří všichni: Někdo věří, že věčnost je, jiný věří, že věčnost není. Jestli jsme s Kristem něco prožili, máme se oč opřít a věříme každému jeho slovu – ať už jde o tento čas nebo o věčnost. Ale o co se ve své víře opřou ti, kdo věří, že věčnost není, to fakt nevím…

Pohanský filozof Seneca říká zajímavou myšlenku: Lidé, kteří tvrdí, že se jich posmrtný život netýká, lžou, protože v noci, když jsou v tichu a sami, o tomto svém tvrzení sami pochybují.

Vzpomínal jeden kněz na rozhovor člověka, který věří, že věčnost není, a který asi nežil úplně nejlíp s člověkem, který věří, že věčnost je. Ten první říká: „Podle mě žádný posmrtný život neexistuje.“ A ten druhý se odmlčel a říká: „Hm, to by se ti hodilo!“ To by se ti hodilo, aby se člověk nemusel zodpovídat ze svých skutků!

Tak bude dobře přemýšlet. Mezi které věřící patřím já? Patřím mezi ty, kdo věří, že věčný život je, nebo mezi ty, kdo věří, že věčný život není? To je třeba si ujasnit! Protože podle toho člověk pak poskládá i svůj žebříček hodnot.

Vyprávěla mi jedna babička, jak její vnuk (věřící v Boha a víru praktikující) šel letos do prvního ročníku na střední školu někam do Ostravy a babička měla o něj trochu strach. Říkala mu: „Prosím tě, hlavně se tam nechytni nějaké party nebo nějakých drog nebo něčeho podobného!“ A vnuk jí řekl: „Neboj, babi, já to mám v hlavě srovnané!“

Tak přemýšlejme. Přemýšlejme nad životem, nad smrtí, nad věčností, nad naší cestou, nad žebříčkem hodnot. A kéž to všichni máme v hlavě srovnané! Protože podle toho se bude odvíjet náš život…