Zacheus… V Bibli nemáme uvedený jeho věk. Jeden kněz říkal: „Já si ho představuji jako člověka tak kolem 40, 45 let.“ Víte proč? Tak byl to vrchní celník, takže asi nějaký moc mladý „cumel“ to nebyl. Byl hodně bohatý, takže v jeho době to ještě asi přece jenom nějakou dobu trvalo, než si člověk „nahrabal“, byť nepoctivě. No a především když je člověk v rozpuku sil a hrabe a daří se mu, že by chtěl vidět nějakého potulného kazatele, byť dělal zázraky, to by asi musela být hodně veliká zvědavost! A i kdyby to byla zvědavost, lidsky lze dost těžko předpokládat, že mladý úspěšný chlap, kterého inspirují peníze a jehož konto roste a je naděje, že poroste dál, by jenom tak všechno nechal jenom kvůli někomu, kdo se k němu sám pozval domů. Takže nejmladší nejspíš nebyl. Na druhou stranu kdyby to byl starý člověk, asi by nelezl na strom. Takže říkám znovu: Bible nám nesděluje Zacheův věk, ale je dost pravděpodobné, že to byl člověk středního věku.

A je dost možné, že prožíval něco, čemu se dneska říká „krize středního věku“. Jeho způsob života mu vynesl 2 skutečnosti: velké bohatství a taky velkou samotu. Lidé jím pohrdali. A to potom člověka moc netěší ani ty peníze. Možná, že Zacheus v té době byl už opravdu nespokojený sám se sebou, nespokojený se směrem, kterým se ubíral jeho život, hledal něco jiného, hledal nějakou změnu, možná ani sám nevěděl jakou. Měl jít kolem Ježíš. Zacheus vylezl na strom a čekal.

A teď se stane taková zvláštní věc: Ježíš se sám k němu pozve domů: „Zachee, dnes musím zůstat ve tvém domě!“ V Brně svého času měli jednoho pana faráře, který když mu lidé říkali, že ho někdy pozvou k sobě domů, tak jim (nevím, jestli vážně nebo v legraci) říkával: „Nemusíte mě zvát, já stejně přijdu!“ Takhle to udělal Ježíš. Pozval se sám.

A víte, co je ještě zajímavější? My víme, že pokání, obrácení je důležité. Vzpomínám si, jak nám kdysi ve škole říkala jedna paní učitelka: „Oni ti katolíci to mají jednoduché: V sobotu ukradou husu, v neděli ji snědí na oběd, v pondělí se z toho vyzpovídají, a je to dobré.“ Neměla pravdu! Nestačí se vyzpovídat! Člověk musí škody nahradit – ať už je způsobil rukou nebo třeba jazykem. Ale víte, co je zajímavé? Ježíš tomu Zacheovi neříká: „Tak Zachee, moment! Jako budeme zadobře, ale napřed musíš udělat tamto, tamto, tamto a ještě ono, a až to všechno uděláš, tak přijď, a pak dostaneš rozhřešení!“ Ne. Nic takového Ježíš neříká. On se pozve k němu domů a ta jeho blízkost – Ježíšova blízkost – posvítí Zacheovi na cestu a on najednou sám ví, co má dělat: „Pane, polovici svého majetku dám chudým!“ Víte, co to je polovice majetku? A že ho měl dost! Někdo možná řekne: Zbyla mu ještě druhá polovice! Ale Zacheus pokračuje: „A jestli jsem někoho o něco ošidil (a že těch ošizených asi bylo taky dost!), nahradím mu to čtyřnásobně.“ Víte, co je to čtyřnásobně? On se vlastně v té chvíli stal dobrovolným chudákem. A vůbec mu to nevadilo, protože věděl a cítil, že v Kristu má víc.

A to může být i naše cesta. Možná nás už taky neinspiruje to, pro co jsme žili a co nás třeba dlouho i těšilo, zvlášť pokud to byly nějaké ne příliš dobré záležitosti. Ale možná i ty dobré! Možná taky cítíme, že potřebujeme změnu a možná vůbec nevíme, jakou. Tak to je cesta: Tlačit se ke Kristu, aby on nám rozsvítil, abychom měli jeho světlo. A potom v tom jeho světle člověk sám objeví i to, co má dělat…